Za Robinem do Šervůdu

Víte, Anglie je úchvatná. Má zeleno-šedivou barvu, dramatickou historii, fascinující lidovou architekturu a parádní kouty, kam stojí zato jet. Samozřejmě dva romantici, jako jsme my dva s Bóšou, nemohou vynechat kraj Robina Hooda, zvlášť po tom, co několikrát shlédli poslední filmové zpracování starobylé legendy, s Russellem Crowem v hlavní roli. Zcela klasicky jsme se v pátek po práci nadopovali pohledem na mapu a došlapali v pátečním provozu na Victoria Coach Station, abychom se prodrali do autobusu směrem na sever, do hrabství Nottingham. Za tři a půl hodinky jsme vysedali v městě Nottinghamu, a protože byla už tma, nechali jsme si prohlídku jeho krás na potom. Podle instrukcí udiveného autobusáka jsme se vymotali z dálničního uzlu, a když jsme došlapali do okrajové části a narazili na dětské hřiště, rozložili jsme tam svoje zelené ležení přímo pod lanovou prolízačkou. Unavení jsme usnuli (bůhví, jestli jsme si zuli boty) bez ohledu na to, že místní teenageři pořádali u skluzavky nějakou párty. Pršelo. Ráno, o poznání čerstvější, jsme pod náporem pejskařů odčvachtali po trávníku zelenějším, než obvykle mimo hrací plochu, a vydali se po silnici A60 na sever, směrem do míst, kde kdysi rebel-hrdina Robin, cvičil svou armádu rebelů-hrdinů, aby čelil lsti a bezpráví páchaných na chudých pracujících lidech. Jako chudý pracující lid s nimi cítím bezmeznou sympatii. Bylo čerstvo. Abych obelstila svůj pocit, že léto bylo letos bolestně krátké, vzala jsem si na elasťáky svou oblíbenou sukni. Tyhle víkendy mimo pekelné město jsou pro nás s Bóšou, jako živá voda. Štěbetali jsme o pytlovinách, pili horkou čokoládu na benzince, oblékali se a zase vyslíkali v závislosti na vrtkavém rozmaru britského slunce, dávali si svačinky a sledovali provoz, abychom zase vyráželi a zavazeli u krajnice anglickým gentlemanům za volanty aut naditých víkendovými chatařskými nezbytnostmi. Lačně jsme vdechovali voňavý vzduch a hledali Robina Hooda za každým větším dubem. Sharewood býval bezbřehý nikde nekončící, nekonečně hluboký, a státní pokladně nekonečně nebezpečný zelený hvozd, jehož zbytkem dnes vede National Cycling Trail, státní cyklistická stezka. Paráda. Z původní rozlohy někdejšího hvozdu zbyla po masivním kácení v době průmyslové revoluce, kdy se tady těžilo uhlí, jen nepatrný fragment, ale sláva těch hoodovských dní trvá dodnes, a bude trvat na věky. Les stále patří chudému pracujícímu lidu. Dnes se tu však neprohání na tažných koních, nýbrž na odpružených vidlicích teréních kol, a nevodí tudy svůj dobytek na trh do okolních vesnic, ale vodí tudy svoje psy na pravidelné procházky, které jsou jistě zdravé i pro jejich majitele. Několik vesnic se v této malebné oblasti pře o skutečné potomky vesnice, kde kdysi žil a působil Robin Hood. Jednu z nich jsme navštívili. Edwinstowe leží na okraji jihovýchodního cípu lesa a je tam báječná hospoda, kde vám udělají úžasné „brambory v kabátku“ (jacked potatoes). Doporučuji. V Edwinstowu se každoročně pořádají Hoodovské slavnosti, kam všichni obyvatelé obce i návštěvníci ze širokého okolí přijdou oděni do dobových kostýmů a oddávají se tam letním radovánkám s přídechem středověku. To musí být něco! Bohužel jsme akci minuli o jediný týden!! Žal jsme zapili v hospodě na rohu pintou dobrého Cideru. Když se naše putování stočilo znovu na jih, abychom stihli dorazit do hraběcího města Nottinghamu ještě před vypršením nešťastné jízdenky zpět do Londýna, jako kouzlem jsme se ocitli před cedulí, která prozradila, že český živel jest k nalezení téměř všude na světě! Chtěli jsme vidět starobylou katedrálu v obci Southwell (Jižní studna) a už na ceduli jsme se dočetli, že se obec paktuje s naším Českým Brodem! (Sledujte, že oba názvy mají co dočinění s vodním živlem.) Potkali jsme poněkud sešněrovaného pána nesoucího knihy v podpaží. Zeptala jsem se ho, jestli je ve správném místě a jak se ke chrámu dostaneme blíž. (Tlačil nás čas, slunce sláblo a tušili jsme, že by chrámové dveře mohly zapadnout dřív, než se stihneme pomodlit.) Dotaz na prastarý chrám, který je patrně obecní chloubou, rozzářil pánovy oči a ty i přes rozbité brýle začaly mrkat nadšením nám pomoci co možná nejlépe a nejpřesněji… a tak slunce pomalu klesalo k západu a my tam pořád stáli, a poslouchali již třetí variantu nejkratší cesty k Southwellskému chrámu. Dlouhé zdvořilé loučení a pak už jsme smykovali v uličkách „Jižní studny“, abychom dorazili včas. Když jsme minuli hospodu zvanou „Hlava saracénova“, nebylo pochyb, že jsme cestu našli. Dvě špičaté věže normanské a ranně anglické architektury se zabodávaly do oblohy, a zářily ve zlatavém večerním slunci, jako svědci velkolepé historie tohoto kraje. Na lavičce uprostřed posvátné půdy chrámové zahrady jsme si dali sušenky, tichý hovor se stočil k od velkodušné filozofie k plánům na zařízení kuchyně v našem bytě v Liberci, a když jsme všechno probrali, sedli jsme zase na kola a začali prohledávat kraj, abychom našli vhodné místo k noclehu. Víkend pomalu končil, protože ráno nás čekala cesta na jih, do Nottinghamu a pak autobusem do Lodnýna. A tam, ve vyčerpávajícím kolotoči pracovních dní, se zase zrodí plán na další dobrodružství. Jupíí! A to vše opět na našich skládacích kolech TERN. www.bosa.cz www.cestyterez.com [gallery link="file" order="DESC" columns="2" orderby="title"]