Napříč Amerikou na kole aneb z komunismu do kapitalismu - 7. díl

Renata a Martin Stillerovi jsou právě na půlroční expedici po severoamerickém kontinentu. Z jejich putování vám pravidelně přinášíme reportáže, v tomto sedmém dílu navštívíme krásné parky a město hazardu Las Vegas. USA – z krásných parků do blikajících kasin Trasa V této reportáži projedeme na kolech dalších několik stovek kilometrů. Pošlapeme a navštívíme nádherné národní parky Bryce Canyon a Zion, kde strávíme více než dva týdny turistikováním a potulováním se touto divokou utažskou přírodou. Pak se drsně zapotíme a sáhneme si na dno svých sil při přejezdu Mohavské pouště. Na závěr tohoto úseku navštívíme legendární přehradu Hoover Dam a zavítáme do podivného, blikajícího a kasiny přecpaného Las Vegas. Bryce Canyon Tento národní park je mnohými považován za to nejlepší, co lze na jihozápadě USA spatřit. A tak jsme byli zvědaví, jak to zapůsobí na nás. Než jsme vůbec dorazili do parku, zhruba na půl dne nás po cestě zdržely bouřky s velikým množstvím blesků. A protože jsme věděli, že Bryce je oblast s největším počtem zásahů člověka bleskem na světě, tak jsme nechtěli moc riskovat a jezdit v bouřce na kole. Hned na okraji národního parku nás překvapila kvanta turistů. Mnohem více než předtím v Arches. V Bryce Canyonu jsme pak celkem strávili asi 5 dní a to hlavně kvůli četným bouřkám a dešťům. Ty nám totiž kazily výlety a fotografování, a tak jsme náš pobyt stále prodlužovali, abychom viděli vše, co jsme vidět chtěli, a měli přitom hezké počasí. Prošli jsme zde všechny hlavní treky jako např. Navajo loop, Queen’s garden, Pekaboo look a Fairyland. Ten poslední se nám asi líbil nejvíce. Ležel totiž v krajní části parku, kde turisté už moc nechodí a navíc pro většinu z nich je 12 km se slušným převýšením moc náročná trasa. Během celého odpoledne jsme na Fairylandu potkali asi jen 5 lidí. Naopak na těch předchozích stezkách to byly stovky lidí za den. Bryce nás ale i tak zaujal. Tyhle jedinečné skalní věžičky připomínající zkamenělé indiány, které v tomto parku máte možnost vidět z vrchu i zespod, opravdu stojí za to. Fascinující jsou nejen různé tvary skalních formací, ale hlavně duhové barvy od bílé, přes žlutou, růžovou až po oranžovou. V Bryce Canyonu je také příjemná teplota i v létě, neboť národní park se rozkládá ve výškách 2300-2800 m. Počítat zde ale musíte s četnými bouřkami a přívalovými dešti a hlavně již zmíněnými blesky. Jejich důsledky můžete vidět všude ve formě shořených částí lesa nebo jednotlivých spálených stromů zasažených bleskem. Bryce tedy určitě je třeba vidět, ale nesmíte od něj čekat žádnou divočinu. Je to typické americké turistické místo. Red Canyon Hned za Bryce Canyonem je další podobný park, kde už turisty ale téměř nepotkáte. Je tu parádní kempink, infocentrum a několik pěších i cyklostezek. Zde jsme strávili další dva dny a užili si tak opravdu divokou přírodu bez lidí. K zubaři do Panguitche Renču již v Bryce bolel hodně zub. Přecházelo to až do celé čelisti a půlky hlavy. Jenže nejbližší zubař byl asi 40 km daleko, ale momentálně na dovolené. Další zubaři pak byli moc daleko a tak jsme museli čekat 5 dní, než se zubař z Panguitche vrátí do práce. Hned první den, co pracoval, tak si na Renču udělal čas, zrentgenoval jí chrup, vše zkontroloval a provedl opravu jednoho zubu. Čekali jsme účet kolem 200-300 dolarů, ale nakonec to bylo jen 65 USD. Takže američtí zubaři nejsou tak drazí, jak se povídá. V Panguitchi jsme nakonec strávili ještě další dvě noci, neboť nás oslovil příjemný stařík a pozval nás k sobě do svého pěkného domečku. Zion Od zubaře do národního parku Zion už je to jen kousek. Musíme vystoupat trochu do kopce a pak nás čeká „spadnutí“ na dno Zionu. Dopředu jsme se ale dozvěděli, že onen dlouhatánský sjezd nebudeme moci absolvovat na kole, neboť horská silnice je v rekonstrukci. A opravdu tomu tak bylo. Rangerka na bráně nás dále nepustila a zajistila nám svoz nákladním jeepem dolů. A tak jeden z nejkrásnějších amerických sjezdů po úžasné vyhlídkové silnici jsme měli možnost pozorovat pouze z korby jeepu. Ale i tak to byla fantazie. V Zionu jsme strávili zase asi 5 dní, neboť i zde nás každý den trápily bouřky a déšť a komplikovaly nám výlety a focení. Nakonec se nám ale podařilo zhlédnout všechny hlavní zajímavosti, co park nabízí. Vylezli jsme na „horolezeckou“ vyhlídku Angels Landing, odkud se naskýtá fantastický výhled do kaňonu. Prohlédli jsme si také Hidden Canyon a Plačící skálu, která je zajímavá tím, že z ní po celý rok teče spousta prosakující vody. Jedinečným výletem pro nás bylo 5 hodin brodění se divokou soutěskou Narrows, která byla plná vody po předchozích deštích. Místy jsme se brodili v kalné hnědočervené vodě řeky Virgin River až po prsa, že to vypadalo dost dobrodružně. Bohužel Zion si na nás připravil i problémy. Velké a velmi drzé veverky nám přes den výrazně rozkousaly naše brašny. Hledaly v nich jídlo. Naše Ortlieby již tedy nejsou vodotěsné. Provizorně jsme je sice zalepili, ale je to škoda. Kromě veverek jsme zde měli ještě jednou ne zcela příjemné setkání. Kousíček od našeho stanu se procházely dvě veliké tarantule. No nic moc pocit tedy! Zion je opravdu divoký kaňon plný spousty různorodých zajímavostí a byla by velká chyba ho nenavštívit. Pár dní odpočinku v St. George a Ivins Opouštíme poslední národní park Utahu a míříme k Mohavské poušti. Ztrácíme nadmořskou výšku a znatelně se otepluje. Po několika chladnějších týdnech si musíme začít zvykat na vedro. A bude hůře. V jednom kopci Renču teplo zmáhá a musíme odpočívat. Přijíždí k nám jedna paní a nabízí odvoz k ní domů a nocleh. Protože její domek je na naší trase asi jen o 20 km dále, tak se domlouváme, že si jen odpočineme a navečer k ní dorazíme sami na kolech. A tak tuhle noc příjemně trávíme v postýlce v klimatizované místnosti. Druhý den míříme dále do Ivins, kde již na nás čeká lehokolista Jim, který nás k sobě na pár dní pozval. U „strýčka“ Jima, jak jsme si ho později nazvali, trávíme strašně příjemné 3 dny, odpočíváme, plaveme v bazénu a hodně si s Jimem povídáme. Jim nás také bere do rezervace Snow Canyon, kde jsou velmi zajímavé skalní útvary. A protože váháme, jakou cestu na kolech z Ivins dále zvolit, Jim nás bere na okružní jízdu, abychom poznali obě možnosti a mohli se rozhodnout. Jde o to, že jednodušší trasa vede soutěskou po dálnici, kde nejsou odstavné pruhy a druhá trasa vede po klidné boční silnici, ale přes velký kopec. Po absolvování kolečka autem se jednoznačně rozhodujeme pro horskou variantu bez aut, neboť dálniční průjezd soutěskou by mohl být dost nebezpečný. Po příjemných a pohodových dnech u „strýčka“ Jima se nám nechce ani odjet. Ale musíme. Čas letí a na nás čekají další dobrodružství. Přes drsnou Mohavskou poušť k Hoover Dam a Lake Mead Za Ivins překonáváme horský hřeben, opouštíme Utah, krátce svištíme Arizonou a vjíždíme do Nevady. To už jsme tedy na okraji Mohavské pouště, která je považována za jedno z nejteplejších a nejdrsnějších míst v Americe. Ze začátku šlapeme po dálnici. Cyklistům je zde vjezd povolen. Pak ale chceme jet po vedlejší cestě z Overtonu podél jezera Lake Mead, kde je krajina extrémně drsná, na trase nejsou téměř žádné osady, a tak se musíme vybavit jídlem, dostatkem vody a hlavně vše rozplánovat, abychom se nedostali do komplikací. Mohavská poušť nás totiž doslova zkouší. Teploty 45 °C ve stínu, kde vlastně ale žádný stín není a kde musíme překonávat spoustu táhlých stoupání. Během nejnáročnějšího úseku jsme vypili dohromady 20 litrů vody za den, tedy 10 litrů na osobu. A paradoxem je to, že Renča za celý den nebyla vůbec na záchodě. Vše se vypařilo! Tahle poušť fakt byla extrém. Místní si nevymýšleli. Vedro opravdu hrozné, potíme se maximálně, je to tvrdé. Po 4 dnech dorážíme konečně na přehradu Hoover Dam, jejíž hráz je vysoká více než 300 m. Jedná se o neskutečné vodní dílo, která přitahuje statisíce turistů ročně z celého světa. Za zmínku stojí, že na stavbu této hráze bylo použito tolik betonu, jako by bylo třeba na stavbu dálnice z New Yorku do Los Angeles. V blízkosti Lake Mead trávíme ještě další den a zpestřujeme si ho ježděním po jezeře na kajacích. Las Vegas – aneb cyklopoutníci ve světě blikajících světýlek Od Lake Mead už je to necelý den jízdy do Las Vegas, města hříchů, kasin, velikých peněz a hlavně miliónů blikajících světýlek. Pro nás, cyklopoutníky, je to spíše šílenost, ale přesto to chceme vidět a udělat si svůj názor na to, o čem jsme dosud jen hodně slyšeli. Do Las Vegas se dostáváme přes průsmyk od Boulder City a tak se nám naskýtají výhledy. První dojem je takový, že centrum s vysokými budovami jsme očekávali mnohem větší. Ovšem okolní aglomerace je ohromná. Několik hodin jen projíždíme okrajem města z jihozápadu na severozápad k cyklistovi Kevinovi, kde bude mít na několik dalších dní základnu. V Las Vegas je teplo, ale chladněji než v Mohavské poušti. První den odpočíváme a druhý den odpoledne vyrážíme do centra, na tzv. Strip, což je hlavní ulice lemovaná spoustou kasin. Každé kasino je zcela jiné, v jiném stylu a s různými atrakcemi. Navštívit tak můžete kasino ve stylu Paříže, kde je kopie Eiffelovky, Vítězného oblouku atd. Nebo kousek naproti stojí pyramidové kasino Luxor, část centra New Yorku či opodál věrohodně postavené Benátky, kde kromě chrámu Sv. Marca a benátského mostu si můžete zajezdit také po kanále na gondolách. A to jsem vyjmenoval jen několik ze spousty dalších kasin, která zde jsou. Čas v tomto umělém světě bez oken letí jak voda a my se domů vracíme kolem páté hodiny ranní a to jsme stihli jen projít tak půlku centra. Další den vyrážíme do kasin znova. Teď již ale za konkrétními atrakcemi, které jsme předtím nestihli. Takže třeba na světelnou vodní show Vulcano před kasinem Mirage, muzikálovou námořní bitvu u kasina Treasure Islands nebo na fantastické světelně-hudební představení ohromné fontány u kasina Ballagio. Na Stripu trávíme zase 10 hodin a čas letí a letí… Všude kolem sebe pozorujeme desetitisíce hráčů na automatech, ruletách, pokerových stolcích apod. Točí se zde opravdu miliony dolarů a moc nechápeme, co ty lidi na tom baví. I když nejsme vyznavači tohoto životního stylu, rozhodně stojí za to jednou to vidět a tenhle hemžící se blikající svět navštívit. Za zmínku ještě stojí, že celých 5 dní jsme v Las Vegas bydleli u cyklisty Kevina, který je mimo jiné profesionálním hráče pokeru a na své živobytí si nevydělává posledních mnoho let jinak, než hraním karet. Proto se sem do Vegas také přestěhoval. Dříve chodil hrát poker hlavně do kasin Mirage a Ballagio. Poslední dva roky už hraje poker ale jen virtuálně po internetu. Měsíčně je schopen si tak vydělat kolem 1500 USD, což prý stačí na velmi skromné žití. A protože Kevin jen velmi skromný a nenáročný člověk, tak to chápeme. Povídáme si a tak trošku nahlížím do života a tajů pokerové hráče. A tak zjišťuji, že poker není úplná závislost jako třeba automaty, ale že je to hodně o logickém přemýšlení, matematice a velkém soustředění. Velmi zajímavé. Kudy dále? Vzhledem k velké náročnosti a vyzkoušeným teplotám z Mohavské pouště se rozhodujeme, že další úsek Údolím smrti (Death Valley) pojede Renča raději autem a já na kole pošlapu sám. Teploty nad 45 °C jsou na Renčino astma moc a nemá smysl něco více pokoušet. Já naštěstí astma nemám, a tak přerušovat cyklotrasu nechci. A tak Death Valley beru jako jednu velkou výzvu. Zkusím to tedy projet celé natěžko se všemi brašnami. Když to nepůjde, vždy to mohu hodit do auta a v nejhorším případě tam naskočit i sám. Hned v Las Vegas si tedy v půjčovně vyřizujeme velký teréňák na 4 dny, Renčino kolo dáváme do auta a vydáváme se na nejtěžší část celé expedice. Tam nás čekají teploty mezi 50-55 °C ve stínu, nekonečné kopce a spousta dalších extrémů. To vše ale až příště. Další detaily z naší cyklocesty, jako např. zvukové reportáže, fotografie, itinerář atd. naleznete na stránkách www.cyklocestovani.cz [gallery link="file" order="DESC" columns="2" orderby="title"]