RAAM je známý svou nekompromisností: téměř 5 000 kilometrů dlouhá trasa vede z Kalifornie až do Marylandu a v průběhu člověk zažije všechny typy počasí. Letos navíc bylo extrémní horko. Souček s Navrátilem čelili kromě náročných podmínek také nedostatku spánku a vyčerpání. Počas závodu spali v průměru jen 3 hodiny denně. Jejich výkon inspiroval doma stovky lidí, kteří na Darujme.cz přispěli do jejich sbírky a zároveň organizovali nejrůznější sportovní a vytrvalostní výzvy.
S Martinem Součkem jsem se seznámil díky jeho projektu Kolo pro Adama a sledoval jsem s napětím i jeho loňský start na RAAMu. Kluky v Americe jsme podporovali z Čech na dálku prostřednictvím online fanouškovské non-stop štafety. Dostal jsem nyní příležitost se ho zeptat, co předcházelo jejich společnému úspěchu a také jaké jsou další jeho životní plány.
Zorce Šťastné dávali lékaři před třemi lety pár měsíců života. Rakovině se ale rozhodla nepoddat. „Nemoc mě naopak naučila žít naplno,” říká Zorka. S Martinem se setkala loni v říjnu na slavnostním uvedení série Do konce. „Prohodili jsme pár slov o závodu a sbírce a já vtipkovala, že spolu můžeme vyrazit na kole třeba u nás do cukrárny. Nečekala jsem, že se ještě uvidíme," říká Zorka. Jenže o pár dnů později přišel telefonát, v něm znovu v legraci prohozená poznámka, že když Martin s Tomášem za 8 dní a 8 hodin přejel celou Ameriku, mohla by Zorka za stejnou dobu přejet Česko, a šílený plán byl na světě.
Na spolupráci s Domestiky Zorku nadchlo i to, že cílem jejich mise je právě zviditelnit a finančně podpořit paliativní péči. „Samozřejmě v tom hraje roli i ego, chci se bít do prsou, že jsem to ve svém stavu dokázala. Ale zároveň to chci ukázat ostatním - že jsem pořád tady díky lékařům, a zároveň proto, že na sobě pracuju, po fyzické i duchovní stránce. Snad někoho můžu inspirovat, aby s tím začal dřív, než bude jeho tělo tak moc rozbité, jako to moje.”
Stejně jako Martin ani Zorka nebude na porci kilometrů sama. Pojede ve štafetě se svými dcerami Verčou a Bárou, tak aby mohla ujet jen vzdálenost, kterou její tělo zvládne. Z toho, že by jí trénink příliš vyčerpal, strach nemá. „Naopak, ten závod se sebou samotnou mě žene dopředu. Řada lidí by mě měla za hvězdu, i kdybych seděla s nohama nahoru, jen proto, že žiju. Já si ale chci život především užívat. Vždyť je to nádherná jízda,” dodává.
Sportoval jsem od dětství od dětství. Pohyb byl součástí mého života ještě než jsem nastoupil do školy- Zkoušel jsem tenis, lední hokej, fotbal nebo kanoistiku. Postupem času mi sport byl hlavně relaxací, zábavou, změnou kolektivu. Během práce jsem postupně přešel ke squashi a florbalu, to byly sporty, které mě bavily dlouho v dospělosti na amatérské úrovni.
V roce 2013 jsem si utrhl křížový vaz v koleni, a to už by takovou zátěž nesneslo. Lékař mi doporučil jako vhodný pohyb plavání nebo cyklistiku. Tak jsem si vybral kolo, na kterém jsem do té doby jezdil jen tu a tam pro rohlíky do krámu. Soused Michal Lebeda, který mi mimochodem na Race Across America dělal šéfa týmu, mě doslova přemluvil, abych si pořídil silniční kolo. To jsem si pak zamiloval od prvního posazení. Ta tvrdost karbonového rámu a okamžitá schopnost přenést sílu šlápnutí do pohybu mě nadchla. Velmi rychle se z něj stal můj velký koníček a vášeň.
Do roku 2022 jsem byl ředitelem technologické společnosti, z čehož dnes částečně těžím formou konzultační činnosti. Převážně se ale věnuji svému projektu Domestici.cz, který jsem založil právě v návaznosti na účast v závodu Race Across America. Náš hlavní cíl, tedy vybrat 10 milionů korun na podporu paliativní péče, je totiž ještě před námi.
Na silničním kole jsem brzy začal jezdit velké objemy a posléze závodit. Objevoval jsem tak komunitu lidí, kteří dělají ultracycling a bikepacking, a jedním z nich byl Tomáš Navrátil. Pomáhal mi cennými radami při závodění a stali se z nás kamarádi. Právě Tomáš byl jedním ze tří Čechů, kteří zvládli ujet RAAM v kategorii sólo. Detaily, které mi vyprávěl, mě ale spíš utvrdily v tom, že takový závod nechci nikdy absolvovat. Pro ultracyklisty je to legendární, epický závod, mě ale odrazovalo, že je obrovský, organizovaný, s nutnou podporou. Účast na něm vyžaduje kromě peněz i obrovskou porci času, což se tehdy vůbec neslučovalo s mým pracovním životem.
V roce 2022 přišel zásadní životní zlom, kdy jsem se z rodinných důvodů rozhodl pozici ředitele firmy opustit. Příprava na závod nejdřív vůbec nebyla ve hře. Prvních pár týdnů po skončení v práci jsem se dost hledal, dokonce mě přestalo bavit jezdit na kole. Chyběl mi životní cíl. Jedné srpnové noci mi najednou přišlo na mysl – jasně, bude to RAAM. Od té chvíle už jsem se té myšlenky nevzdal. Najednou dávalo smysl, že závod je tak náročný na přípravu. Donutil mě úplně změnit můj do té doby mizerný životní styl. Začít dobře jíst, spát, výrazně omezit kávu, věnovat se tréninku, ale i regeneraci. Zároveň se mi líbilo, že je RAAM tradičně spojený s dobročinností. Závod samotný i většina závodníků spojuje s účastí na něm nějaké téma, na které chce upozornit nebo na něj fundraisovat.
Přesně rok a půl systematického denního drilu a trénování. Začal jsem v lednu 2023 a během roku jsem se z nějakých 10–13 tisíc najetých kilometrů posunul na 20 tisíc, v některých týdnech jsem strávil 35 hodin na kole. Do toho 2x týdně příprava v posilovně s trenérem, masáže, sauna. Ruku v ruce s tím šla změna životosprávy – alfa a omega byl kvalitní spánek, stravu jsem úplně nehrotil, ale snažil jsem se mít dostatek výživy na ty tréninkové objemy.
Závod nám vyšel skvěle. Naší ambicí bylo dodržet limit, to, že jsme přijeli o 16 hodin dřív byl pro nás skvělý úspěch. Systém střídání, pauz na jídlo nebo hygienu byl pečlivě naplánovaný a my jsme se ho víceméně drželi. Jedinou výjimkou byl spánek, místo plánovaných bloků 2x 1,5 hodiny pro každého jsme spali každý 3 hodiny v kuse.
Naprosto klíčovou. Bez absolutní souhry celého 11členného týmu bychom neměli šanci uspět. Tým má na starosti kompletně pečovat o nás cyklisty. My s Tomášem jsme měli za úkol jen spát, jíst a šlapat. Kluci z týmu jeli ve dvou doprovodných vozidlech a jednom karavanu a byli v neustálém zápřahu, naspali toho v průměru možná stejně jako my. Nonstop někdo šlape, takže celý tým je pořád v pohybu. Auta neustále popojíždí, sledují navigaci, hlásí projetí průjezdních bodů, doprovodná auta se starají o střídání svého cyklisty, toho oblékají, připravují mu jídlo, hlásí do obytky, co chce k jídlu příště. Obytný vůz zajišťuje celou logistiku – nákupy jídla, vaření, praní oblečení atd. Samotné setkávání obytky s doprovodnými auty pak byl celkem logistický oříšek, který kluci museli několikrát denně řešit.
Pitný režim byl klíčový. Pili jsme kombinaci iontových nápojů, vody, hodně vývaru a občas nějaké ochucené nápoje typu coca-coly. Denně jsme si dali také 2-3 třetinky nealkoholického piva – jeho pH je skvělé na vyvažování kyselosti žaludku, trávení. Já to doplňoval zhruba 3x 300 ml vysokoenergetických nutričních nápojů, ty mi fakt chutnaly, takže jsem v nich přijal až 1000 kcal, tedy čtvrtinu z toho, co jsem denně potřeboval. Jídlo jsme měli běžné s tím, že základem byly sacharidy, lehce stravitelné věci – ovesné kaše, rýže a maso, ryby, krevety, bagety s uzeninou, mraky ovoce, zmrzlinu. Dali jsme si i hamburger a hranolky. Nějakým energetickým gelem nebo tyčinkou jsme jídelníček občas doplnili, ale naprosto minimálně.
Nejméně jednou denně před spánkem jsme měli možnost se osprchovat v obytce, spláchnout ze sebe sůl, dát do pořádku opruzeniny. Zbytek dne jsme byli v doprovodném autě nebo na kole. Kluci nás občas polívali vodou, stříkali rozprašovači, omývali (hlavně sedací partie), v doprovodném voze jsme si čistili zuby a měli tam kompletní zázemí.
Zadek bolel, to je jasný. Já jsem potřeboval i drobný chirurgický zákrok, protože se mi zanítily chloupky na sedacích partiích a doktor mi je musel vyřezávat, jinak to mohlo skončit velkým průšvihem. Rukám i chodidlům jsme díky častému střídání dost odlehčili. Hodně nepříjemný byl průjezd pouští, kdy silnice měla teplotu 75 stupňů, takže to do chodidel pekelně pálilo. Jinak jsme ale potíže neměli, kola byla nastavená skvěle, takže jsme to vůbec neměli potřebu měnit. Moc spokojení jsme byli i se sedlem, na všech kolech jsme měli carvovou verzi (s dírou) sedla C13 od značky BROOKS s karbonovými ližinami v rozšířené (wide) variantě. Za celý závod jsem na něj nemusel sáhnout a ulehčovat si, to bylo bez problému. Nejnáročnější ze všeho bylo horko, ochladit organismus tak, aby se nepřehřál a nezkolaboval.
Dlouho :) Za celou přípravu jsem pořídil snad 20 sedel a pořád nebyl spokojený. Závody předtím jsem absolvoval taky na sedle BROOKS, ale s titanovými, ne karbonovými ližinami a zdálo se mi těžké. Jenže jsem jezdil na modelu C15 a C13 v karbonu se mi zdála dost úzká, takže jsem se vydal slepou cestou. Až pár měsíců před závodem jsem zjistil, že existuje rozšířená varianta C13 v karbonu. Obrátil jsem se na kluky z Kolomotion, ti mi zajistili testování a já okamžitě věděl, že jsem zpátky doma ve svém pokojíčku. Podobně to měl Tomáš, takže tohle sedlo jsme měli s sebou na všech kolech.
Přes den jsme se střídali po 15 minutách, jedinou výjimkou byla hodinová pauza jednou dopoledne a jednou odpoledne na jídlo a možnost ho strávit. Přes noc jsme pak jeli každý 4,5 hodiny. 3 hodiny z noční pauzy byl spánek, zbytek hygiena, převlékání a jídlo. Spali jsme na asi půl metru širokém molitanu v doprovodném autě, za jízdy, zatímco auto se přesunulo na místo dalšího střídání.
Paradoxně moc dlouho ne. Dojeli jsme okolo půlnoci a vstávali po nějakých 8-9 hodinách spánku. V Americe jsme trávili ještě týden vyřizováním všeho potřebného – vrácení aut, balení, rozhovory, dotáčky, takže ten čas byl dost aktivní. Po příletu domů si tělo o ten spánek řeklo a já spal týden přes 10 hodin denně
Určitě, v roce 2025 chystáme celou sérii besed, na které čtenáře srdečně zveme, a to ve spolupráci s několika hospici po celém Česku. Budeme na nich přibližovat závod, a také mluvit o tom, proč to celé děláme, a co je podpora paliativní péče. Naše velká sbírka má momentálně na kontě už přes 7 milionů korun a účast na besedě je jedním ze způsobů, jak ji aktivně podpořit. Všechny termíny najdou zájemci na naší stránce domestici.cz/besedy.
V období, kdy jsem odcházel z práce, jsem se začal víc věnovat seberozvoji, navštěvoval řadu seminářů, přičemž jeden se hlouběji věnoval narození, životu a umírání. Tehdy mě téma konce života zasáhlo. Uvědomil jsem si, jak moc se týká každého z nás, a to nejen proto, že nás všechny jednou smrt čeká, většinou náš totiž potká také odcházení někoho z našich blízkých, a to ne jednou. Fascinovalo mě, jak tohle téma jako společnost vytěsňujeme. Přitom má dobré prožití konce života zásadní vliv nejen na pocit, s jakým odcházíme, ale na to, co si do dalšího života odnáší naši nejbližší, jestli je to smíření nebo trauma, že mohli udělat víc. Protože jsem chtěl podpořit nejen osvětu, ale i nějakou pozitivní změnu, rozhodl jsem se vybrat 10 milionů a věnovat je právě organizacím, které paliativní péči u nás dělají.
Kromě naší již zmíněné tour spojené s besedami nás čeká dokončení dokumentárního filmu a knihy, které mapují cestu závodem. Zároveň se letos já sám stanu domestikem, pomocníkem ženy, která chce podobně jako já loni pokořit svůj osobní cyklistický Mount Everest. Je to Zorka Šťastná, žena, která má vážnou onkologickou diagnózu. Před třemi lety jí lékaři dávali jen půl roku života, Zorka ale ukazuje každý den, jak silná může být vůle žít naplno. Protože sama čerpá paliativní péči, nadchl jí smysl našeho projektu a ráda by jeho jménem v červnu projela Česko od západu na východ, od Aše do Jablunkova, a to v limitu 8 dní a 8 hodin. K její spanilé jízdě se budou moci na části trasy i vzdáleně připojit i naši fanoušci a podporovatelé – těšíme se, že se k nám připojí i řada vašich čtenářů ;) Všechno podstatné najdou zájemci na Facebooku nebo Instagramu domestici.cz.
Domestik je v cyklistice člen týmu, který má za úkol doprovodit lídra do cíle v co nejlepší fyzické i psychické kondici. Je to podobný úkol jako mají příbuzní těžce nemocných a umírajících – pomoci dostat své blízké do cíle, kterým je konec života. Být jim nablízku. Zvládnout poslední etapu se ctí. Stejně jako na závod je možné se i na tuto hraniční životní situaci připravit.
Proto Martin Souček vytvořil projekt Domestici a vytyčil si metu vybrat 10 milionů korun na podporu paliativní péče u nás. Vybranou částku rovným dílem rozdělí mezi Centrum paliativní péče, Fórum mobilních hospiců a Hospic svatého Lazara. Do sbírky, která už překonala hranici 7 milionů korun, můžete přispět na darujme.cz/domestici
DISKUZE