S lehokolem přes Ukrajinu a Moldávii 

“Naše putování začalo ve Frýdku-Místku, odkud jsme se nočním vlakem přes Ostravu dopravili do slovenských Michalovců a ráno nasedli na naložená kola a vydali se do města Užhorod. To, že pro náš první nocleh jsme si vybrali vojenský prostor, jsme zjistili až ráno, když nám za hlavami začaly jezdit tanky. Cestou na Mukačevo nás postihl první technický problém – na řetězu se mi (asi pod vidinou dalších 3 týdnů ve štěrkovém terénu) oběsila přehazovačka a upadla. Naštěstí jsou ukrajinští řidiči velmi ochotní a na pomoc jsme nečekali dlouho. Předběhnu-li, můžu prozradit, že řidičské ochoty jsme museli využít o týden později ještě jednou, když přehazovačka spáchala harakiri podruhé.  Postupně jsme projeli oblast Zakarpatské Ukrajiny- přes Mukačevo, Koločavu, Solotvinu, Vorochtu, Verchovinu a Černivce až k Moldavským hranicím. Zde jsme byli svědky mezinárodní spolupráce, když personál propadl kouzlu lehokola a moldavský celník tlačil celníka ukrajinského. Dále jsme jeli přes města Bričeni a Bilci, dojeli jsme po vesnických cestičkách k městu Ribnica a klášteru Saharna, odtud přes Orhei až do Podněstří a do Tiraspolu. Naše požitky při cestování jsme završili degustací ve vinných sklepech v Milesti Mici a z Kišiněvi jsme se po několika dnech a úplatcích dostali vlakem až zpátky do Frýdku. Cesta nebyla vždy rovná a suchá, ale to k cestování patří. Jeli jsme pískem, štěrkem, blátem, potokem a vždycky, když jsme si mysleli, že už to nemůže být horší, přišlo nějaké další překvapení. Do stanu nám lezly v lepším případě kobylky, v horším krávy, jejichž blízkost naše mužská polovina pocítila jednou na vlastní kůži a libou vůni způsobenou exkrementy hovězího dobytka dostávala z brašen a oblečení další dva dny..Vyběhli jsme v rekordním čase na nejvyšší horu Ukrajiny- Hoverlu (2061 m n. m.)- a ta nás uvítala mlhou hustou, že by se dala krájet. Téměř na všech místech, kterými jsme projížděli, jsme byli- hlavně díky nevšednímu lehokolu- středem pozornosti. V některých vesničkách snad nikdy neviděli turistu, natož cykloturistu, natož na lehokole.. tato pozornost místních však obvykle přerostla v konverzaci, ze které jsme si kromě veselých zážitků odnášeli tu meloun, tu pytel okurek, tu láhev vína.. Dvakrát jsme rádi přijali pozvání k noclehu- v Koločavě a v moldavské vesnici Cracuseni Neu. Pokaždé jsme odjížděli společensky unavení a naprosto přejezení, moldavané nám dokonce vyprali prádlo a nabalili nám výslužku, za kterou by se nemuseli stydět ani příbuzní z Moravy. To, že ručně tkaný koberec se nám v cyklobrašnách poveze trošku nešikovně, jsme neměli srdce jim vysvětlovat…” Převzato z: www.lehokolo.cz