Velká cesta Tadeáše Šímy přes Afriku

Tadeáši, můžes v krátkosti představit sebe a svou poslední výpravu?

Jmenuji se Tadeáš Šíma, je mi 26 let a pocházím z Prachatic. Po dokončení studia na ČVUT oboru Plánování a řízení krizových situací jsem vyrazil na kole z rodného města do Afriky s cílem došlapat do Kapského Města v JAR. Tento plán se bohužel nezdařil, když jsem byl v Maroku přepaden a o své kolo oloupen. Tehdy jsem se vrátil domů a o Africe jsem už nikdy nechtěl slyšet. Ale jak už to tak u tvrdohlavých lidí bývá, o čtrnáct dní déle jsem začal plánovat znovu a vloni v listopadu jsem seděl znovu v sedle na severu Maroka a vydal se na sedmiměsíční 13 000 kilometrů dlouhou cestu podél západního pobřeží až k mysu Dobré naděje.  

V minulosti jsi toho hodně nastopoval. Proč pro cestu přes Afriku padla volba právě na kolo?

Když jsem se vrátil ze stopařského výletu ze střední Asie, byl jsem tímto způsobem cestování doslova otráven. Nenacházel jsem v tomto stylu takový pocit svobody, který jsem od cestování vyžadoval. Tak jsem si koupil kolo a bylo to jasný. Nejste závislí na žádném řidiči, můžete si zastavit kdykoliv a kdekoliv, nemusíte čekat hodiny na auto a pořád jste v pohybu vpřed.  

Jakým stylem jsi plánoval svou cestu? Máš předem vše naplánováno nebo necháváš prostor improvizaci?

Nemám rád věci nalajnované. Když ale jedete takhle daleko, tak není úplně žádoucí něco podcenit. Třeba na Sahaře je důležité rozvrhnout si zásoby vody a jídla, protože vzdálenosti mezi obchody jsou dlouhé. Nebylo ale moc rán, kdy bych tušil, kde ten den budu stavět stan na spaní.  

Připravoval jsi se nějak na tak dlouhou cestu po fyzické stránce? A co regenerace v průběhu?

Ono nebylo moc času se fyzicky připravovat. Buď jsem studoval, nebo pracoval. Jestli jsem měl před výpravou najeto 400 kilometrů, tak je to hodně. Ale i tak nebyl problém jezdit denně těch 100 kilometrů. A co se týče regenerace, tak to je právě ta svobodná vůle na cestě, zkrátka když jsem byl unavený, tak jsem sesedl z kola a dal si třeba den volno.  

Podle čeho jsi vybíral své vybavení? A jak jsi s ním byl nakonec spokojen?

Na cestě jsem potkal asi 7 podobně dálkových cyklistů a všichni měli kolo minimálně za 80 000 Kč. Já však zastávám názor, že to není v bicyklu, ale v nohách a v hlavě. Oslovil jsem před odjezdem českého výrobce kol Apache a dostalo se mi velmi milé reakce na vzájemnou spolupráci. Chtěl jsem vyrazit na co nejjednodušším kole, abych ho dokázal opravit i já, který toho opravdu moc neopraví. Zvolil jsem 29“ palcová kola, která se hodila při přejíždění všech možných nerovností, které na afrických cestách potkáte požehnaně. Vyměnil jsem brzdy z hydraulických na mechanické kotoučovky a vyrazil do Afriky na kole za 13 500 Kč. S kolem jsem dorazil až do cíle, takže jsem spokojen velice.  

Jaké jsi nakonec zvolil brašny a jak jsi je upevnil na kolo? Bylo pohodlné s nimi manipulovat?

Zvolil jsem vodotěsné brašny Ortlieb. A to jak na přední kolo, tak na kolo zadní, přes které ještě ležel Rack-pack. O upevnění brašen se postaraly nosiče Tubus. Montáž předního nosiče byla trochu komplikovanější, jelikož na na přední vidlici nejsou pro nosič úchyty. Poradil jsem si však pomocí klasických objímek na radiátory a po celou cestu Afrikou držel nosič jako přivařený. Brašna na řidítkách je samozřejmostí. Manipulace s brašnami byla bezproblémová a rychlá.  

Jak sis rozložil věci do jednotlivých brašen? Měl jsi na to nějaký systém?

Na předním kole v menších brašnách bylo náhradní oblečení, knihy, elektronika a deníky. V zadních spacák, věci na spaní, náhradní díly a materiál na opravu kola, lékárnička. V rack-packu jsem vezl jídlo a laptop. V brašně na řidítkách foťák, kameru a věci, které potřebuješ mít po ruce. Stan, karimatka a násada od krumpáče byly připevněny zvenku.  

Nějaký další tip, jak se co nejlépe na takovou cestu zabalit?

Je to hodně individuální. Já si vzal ještě ukulele, na které jsem se chtěl naučit – marně.  

A co dobíjení mobilu a dalších elektronických nezbytností?

Na přední řidítkové brašně jsem vezl solární nabíječku, která dobíjení telefonu a kamery velice usnadňovala, zvlášť na Sahaře. Když jsem však potřeboval dobít laptop či foťák, většinou jsem zastavil u nějakého obydlí, kde jsem šťávu znovu získal.  

Je něco, co bys nyní nebral vůbec nebo naopak použiješ znovu?

Cestou jsem vyhazoval věci, které jsem už nepotřeboval, až jsem se dostal do stavu, kdy jsem vezl opravdu jenom to, co opravdu potřebuji.  

Na své cestě jsi musel potkat nespočet zajímavých lidí. Jak hodnotíš chování Afričanů k cizincům? Je Afrika vážně tak nebezpečná, jak se říká?

Nebezpečí je relativní pojem. Všude na světě jsou lidé hodní a lidé méně hodní. Přišlo mi, že v těch nejchudších koutech, kudy jsem projížděl, se přívětivost lidí zvedala. Snažil jsem se vyhýbat velkým městům, i když to občas nešlo. V nich riziko, že si vás všimne ten méně hodný člověk, roste. Ale to máte i v Evropě. Hodnotit lze pouze subjektivně, někdo projede Afriku bez pokřiveného vlasu a někomu se stane něco zlého. Nechci podceňovat bezpečnostní rizika, ale občas to není tak, jak to vypadá v televizi.  

A co na hranicích jednotlivých států? Bylo někde komplikované dostat se do dané země?

Do Nigérie jsem se třeba nedostal vůbec, protože mi nebylo dáno vízum. A na hranicích Burkiny Faso a Demokratické republiky Kongo po mně chtěli řidičák na kolo. Pro byrokrata na celnici neexistuje tak obrovský problém, aby ho nevyřešilo šustění dvou nazelenalých bankovek o sebe.  

Měl jsi někdy pocit, že bys to nejraději otočil a jel zpět do Česka? Pokud ano, jak se s tím dá vypořádat?

Jako myslíš kolikrát denně?  Člověk si na kole prochází každý den menší nebo větší krizí, když si říká, co tady vlastně dělá?! Jenže potom přijde zase k sobě a je mu všechno jasný a ví, že tohle je nejlepší rozhodnutí, co kdy udělal a užívá si tu svobodu a přírodu kolem, za kterou celou dobu jede. V Namíbii přišla ale velká krize, kdy si na mě počkala partička pěti hochů se šutrama v rukou, a já měl obrovské štěstí, že jsem vyvázl bez šrámu. Psychika však potom začala padat razantně dolů. Následně jsem potkal cyklistický pár směřující do JAR a já byl z nejhoršího venku.  

Co jsi po cestě nejčastěji jedl? Dá se v afrických státech plnohodnotně stravovat?

Hodně ovoce – banány (často smažené), manga, avokádo, kokosy. Rýže byla na denním pořádku nejčastěji s čerstvou rybou nebo kuřetem. Jídlo u silnice bylo levnější, než strávit ¾ hodiny vařením. V Ghaně jsem zkusil krokodýlí polévku.  

Jaký byl pocit v cíli, kdy jsi už věděl, že jsi svou výzvu dokončil? Plánuješ do budoucna další výpravy?

Myslel jsem, že budu cítit něco jako satisfakci za můj předchozí africký nezdar. Když jsem však dorazil do Kapského Města, tak to tak vůbec nebylo. Byl jsem rád, ale že bych z toho dělal velblouda, to ne. Prostě jsem to přijal. Plánů mám na pět životů dopředu. Jakmile dopíšu knihu, tak bych se rád vrátil do Afriky za Čechem Arthurem F. Sniegonem, který se na černý kontinent vydal zachraňovat a bránit slony proti pytlákům. Chtěl bych také přiložit ruku k dílu a pomoci projektu Save elephants.   [gallery ids="7833,7829,7836,7838,7830,7828"]