Den první – pondělí
Dnes ráno kluci poprvé losovali lísteček se jménem spolužáka, a my velcí jsme losovali jednoho rodinného příslušníka, za které dnes jdeme. Před poledním horkem jsme dali první úsek cesty. V poledne pak pauzu ve stínu, kluci se poctivě učili. Později odpoledne jsme pokračovali druhou částí dnešní trasy. Tak to přibližně plánujeme i další dny. Celkem jsme ušli cca 12 km ze
San Miniata
k románskému zarostlému kostelíku, jejž měl ve svém itineráři biskup Sigerico už v 10. století. Tady dnes spíme.
Den druhý – úterý
Část naší pouti vede po dně pravěkého moře. Plán dalšího dne tak narušil neočekávaný geologický průzkum, do kterého jsme se pustili opravdu s vervou. Shodou okolností zrovna v čase, kdy měl Kuba ve škole hodinu přírodopisu. A jelikož náš JAK už dávno psal „škola hrou“, pojali jsme to právě tak. Později, už s menším nadšením, došlo na ČJ a matematiku, nyní už klasickým způsobem výuky. Právě kvůli geologickému průzkumu se nám část cesty posunula do poledního vedra. Nicméně, kolem šesté jsme dorazili do starobylého poutního domu u kostela Pieve of Saint Maria v městečku
Gembassi Terme.
Náš před-chůdce, biskup Sigerico, nocoval v 10. století na stejném místě :-)
Den třetí – středa
Dnešní den byl nejvíce rozkouskovaný. Od rána nás vyčerpávalo vedro, častěji jsme tedy zastavovali a kilometry ubíhaly pomalu. Odpoledne se ale zatáhlo, a dokonce spadlo pár kapek. Dnešek byl výjimečný dvojitým pozváním na zahradu. Nejprve nám dal starší pán s uměleckým zaměřením přednášku o Dekameronu a udělal nám prohlídku nádherné zahrady. A večer jsme dlouho hledali vhodné místo pro stany, až nám sympatický americko-skotský pár nabídl plácek u jejich úžasné toskánské vily.
Den čtvrtý – čtvrtek
Usnuli jsme spokojeně ve stanech, uprostřed nádherné zahrady, očekávajíce klidnou noc. Přesně ve tři ráno ale bylo všechno jinak. Mezi vnitřním a vnějším stanem, kde spal Aleš a Šimon, vylezla ze země zavlažovací tryska. Vypukla spoušť, ze stanu se stal bazén. Nastal úprk mezi dalšími útočícími tryskami. Na záchranu bylo však pozdě. Během pár vteřin jsme byli dokonale mokří, včetně spacáků. Naštěstí náhradní oblečení a další věci zůstaly netknuté v Ortlieb batohu. Že jejich vodotěsnost vyzkoušíme zrovna v takové situaci, to nás opravdu nenapadlo ;-) Zbytek noci jsme strávili se Šimonem ve vile. Jako „odškodné“ pro nás naši hostitelé připravili výbornou snídani. Zážitky nemusí být vždy pozitivní, stačí když jsou intenzivní.
Zastavili jsme se v nádherném klášteře z 10. století Monastero di Bose, pomodlili se za všechny ty, za které jsme šli čtvrteční etapu, a děkovali za dosavadní průběh pouti.
Následoval přesun do starobylého
San Gimignana.
Po pár hodinách školních a pracovních povinností v místním parku a povinné zmrzlině
„Gelato World Champion“
(naše Adria je fakt lepší) jsme putovali kolem kostela Monte Oliveto a hledali místo na spaní. Nakonec jsme zůstali v krásném lesním údolí. Noční křik divočáků už byl „jen“ završením již beztak intenzivního dne.
Den pátý – pátek
Dnešní putování opět přineslo několik krásných setkání, ale také poznávání úžasného Božího díla – přírody, jak o ní píše Orko. Na rozdíl od předchozích dnů jsme dnes procházeli divokou přírodou, několikrát jsme brodili potoky, několikrát jsme z posledních sil společně tlačili vozík na vrchol, abychom zase během pár set metrů ztratili těžce nabyté výškové metry. Došlo i na koupání v příšerně studené laguně.
V poledne jsme se zastavili na kávu u občerstvovny pro poutníky, kterou provozuje Salvatore, původem ze
Sicílie.
Občas otevře svou kuchyni a poutníkům prodává kávu, víno a drobné občerstvení. Využili jsme příjemného prostředí na školní povinnosti a zůstali tady asi 3 hodiny. Nakonec nás Salvatore pozval na oběd a udělal ty nejlepší spaghetti bolognese, jaké jsme kdy jedli. K tomu výtečné červené Chianti, a nakonec likér z pomerančů. Vše zdarma. Posledních dnešních 6 km bylo tedy veselých ;-)
Den šestý – sobota
Ráno jsme vycházeli z free kempu, který provozuje Monica. Poutníkům dělá nezištně servis. Sice tam nebyla voda, sprcha ani záchod, ale jak slíbila, přivezla ráno kávu, koláč a jako bonus klukům velkou Nutellu. Cestou jsme procházeli kolem několika malých kostelíků a kapliček. Krajina byla podobná té naší. V poledne jsme dorazili k vodopádům a nádherným tůňkám, kde jsme zůstali až do pozdního odpoledne.
V sobotu jsme s velkým úsilím „dali“ 10 km. Poslední úsek jsme už docházeli odevzdaní, dokonce jsme si zakázali povídat... V podstatě jsme čekali jen na vhodné místo pro stany. Nakonec jsme u vstupu do osady
Scarna
objevili krásný plácek, zazvonili jsme u přilehlého domu a majitel nás tady nechal. Přinesl vodu, nabídl víno. V neděli bychom rádi dorazili do
Monteriggioni
a odtud se posunuli autobusem do
Sieny,
abychom se vyhnuli frekventované cestě.
Den sedmý – neděle
Ráno jsme si dali sprint. Potřebovali jsme stihnout autobus z
Monteriggioni do Sieny,
takže na cca 8 km jsme měli asi 2 hodiny, což při našem běžném tempu 2,5 km/h byla skutečná výzva. Ale po týdnu jsou kluci už opravdu hezky rozchození a tuto výzvu zvládli na jedničku, dokonce i se zastávkou na zmrzlinu a kávu. To, že při zastávce na kávu kluci dostali sladkosti, džus, žvýkačky apod. jako pozornost podniku, se tu stává vcelku běžně.
Po krátkém přejezdu do Sieny jsme vystoupili přímo před nádhernou dominikánskou bazilikou, což je pro nás propojení na
Uherský Brod.
Ale ta největší krása nás teprve čekala. Katedrála
Santa Maria Assunta
(Nanebevzetí Panny Marie) je další spojnicí s naším městem.
Večerní mše svatá byla neobyčejná. Sloužil ji biskup a kardinál sienský, mši svatou doprovázela banda mladých lidí se širokou škálou hudebních nástrojů. Tak radostnou mši svatou, v kombinaci s úchvatným prostorem, jsme ještě nezažili. V pondělí máme odpočinkový den v
Sieně,
potřebujeme vyprat, trochu dohnat školu a práci a naplánovat druhou polovinu pouti, i vzhledem k předpovědi počasí.
Jak to viděla Hanka
Během chvíle mám v tomhle vedru košili propocenou skrz naskrz a jako bonus všude jemný prach z místního jílu, který se nám víří pod nohama. Pokud nás v takovém terénu předjíždí auto, jsme na několik neskutečně dlouhých sekund ponoření do prašného mraku úplně. Po třech dnech dochází zásoba s čistým oblečením do horkého dne a zůstává použitelné jen teplé oblečení na chladné noci. Tohle totálně propocené a zaprášené oblečení oblékáme znovu další den a pak ještě další a další.
Hledám ve špinavém prádle špinavé ponožky pro kluky, které by byly aspoň trochu lepší než ty, co měli včera a předevčírem. Kombinace prachu a potu se ukazuje jako dobré tužidlo na vlasy, hezky drží tvar, na rozčesávání vlasů už rezignuji. Ráno rychle balíme naše tábořiště, abychom vyšli dříve, než začne slunce pálit. Ale ani tak se nedaří vycházet dřív než kolem půl desáté. Kluci chodí spát hodně pozdě, takže je necháváme dospat. Ve stanu je brzy světlo a nejpozději o půl osmé jsou stejně vzhůru. Dlouho zabere sušení stanů a následné balení všeho. K tomu chystání snídaně, pokus o minimální hygienu a důkladné mazání faktorem 50. Průběžné praní prádla, které bylo kdysi v plánu, časově nezvládáme.
Jít chvíli ve stínu je tady opravdu vzácnost, ale jinak jsme neustále odměňováni nádhernou přírodou, kouzelnými starými usedlostmi i místními lidmi. Pokud je terén složitý a kopcovitý, musí nejmladší Jáchymek šlapat, vozík je i bez něj dost těžký, a to pak občas začne kňourat, že chce domů. Jinak je ale statečný a většinu cesty zvládá v pohodě. Jenže s Jáchymkem jdeme výrazně pomaleji, takže když to jde, raději ho vezeme.Trasa chvílemi vede i po frekventovaných silnicích, a to s dětmi nedáváme. Rozhodli jsme se tyto etapy v příštích dnech raději přejet vlakem nebo autobusem, zdají se nám nebezpečné a vyčerpávající.
Den desátý – středa
Po ranním office ve stanu, balení a snídani s výhledem na nádhernou toskánskou krajinu nás čekala už tradiční prašná a poměrně frekventovaná silnice. Po každém průjezdu auta jsme byli bělejší a bělejší ;-)
Ale další krásná místa byla před námi. Nejprve „mikrovesnička“
Vignoni Alto
s několika domy a krásným kostelem a pak sešup do údolí do přírodních lázní
Bagno Vignoni.
Věděli jsme, že nás čeká termální voda, ale místní prostředí předčilo naše představy. Zregenerovali jsme tak po 100 km v našich nohách a připravili se na dalších cca 75 km. Navečer přesun busem do městečka
Acquapendente.
A co dál? Jednotlivé etapy poutě jsme dopředu moc neplánovali, netušili jsme, jak budeme schopni na pouti fungovat, kolik km dokážeme opakovaně ujít, jaké bude počasí atd. Nyní jsme se rozhodli přesunout autobusem cca 75 km před
Řím.
Čeká nás tedy týden chůze v kraji
Lazio,
s cílem v bazilice sv. Petra a Pavla ve Vatikánu. Tam bychom měli dorazit ve středu 1. června.
V Sieně jsme si odpočinuli, vyprali oblečení, a hlavně se umyli. Teď už zase pokračujeme dál, v horku a prachu, krásnou krajinou sienského venkova. Zdá se, že putování je návykové a po dvou dnech pohody v Sieně nám už chybělo.Je krásné mít tolik důvodů se pořád na něco těšit. Tahle pouť nám ukazuje obyčejné věci jako neobyčejné a tohle za to prostě stojí!
Den jedenáctý – čtvrtek
Posunuli jsme se více na jih, do kraje
Lazio.
Je to jiná Itálie. Města jsou surovější, krajina není tak uhlazená a pizza je levnější. Cena kávy se vrátila na 1 EUR, kdežto v
Toskánsku
jsme platili závratných 1,1 až 1,5 EUR ;-) Nikdo tu nemluví anglicky. Přes krásně ošuntělé město Acquapendente, nezasažené turistickým ruchem, plné normálně žijících lidí, jsme přijeli až pod město
Viterbo, kde začíná naše poslední etapa.
Ale to, co nás potkalo mezi městy
Capranica a Sutri,
to nám zůstane v paměti dlouho.
Via Francigena
tady vede hlubokým údolím, skoro propastí, mezi vysokými skalami, dole s divokým potokem. Zvláštní mikroklima, dusno a vlhko. Neuvěřitelně bujná vegetace, prales. Úzká pěšinka občas znemožňovala průjezd vozíku, takže došlo i na přenášení. Etapa končila v krásném a historicky významném městečku Sutri.
Den dvanáctý – pátek
Noc jsme strávili v chatce, poblíž starobylého amfiteátru u městečka
Sutri.
Dopoledne jsme prozkoumali okolí a v úmorném dusnu nás naše poutní trasa vedla do vesnice
Monterosi.
Zdejší oblast je výjimečná nekonečnými sady lískových ořechů. V podstatě většina z pátečních 10 km vedla prašnou cestou, z pravé strany lískáče, z levé strany lískáče. Dobrá, objevili jsme i dva stromy právě dozrávajících třešní ;-) Naštěstí nám Jáchymek pomohl s tlačením vozíku, takže jsme cestu zvládli dříve, než začala dlouho očekávaná bouřka. Spadlo 23 kapek na m² a pak se vrátilo opět nesnesitelné dusno. V sobotu máme v plánu cca 16 km, uvidíme, co nám počasí dovolí...
Den třináctý – sobota
V sobotu jsme měli v plánu ujít 16 km z vesnice
Monterosi
do města
Campagnano di Roma.
Teplota kolem 35 °C, cesta prašná, ale naštěstí částečně ve stínu. Odpoledne jsme došli k vytouženému místu u řeky, kde jsme se osvěžili. Když jsme chtěli pokračovat, začalo pršet. Do cíle jsme měli ještě daleko a večer se blížil, tak jsme vyrazili i v dešti a v nezvyklém chladu. Cestou jsme vyhlíželi místo pro stany, ale krajina byla neobvykle pustá a ve večerním dešti působila až ponuře. Podél rozbité cesty byly často ostnaté dráty kolem sadů nebo bylo vše zarostlé nepřístupnými pichlavými nálety křovin.
Občas oplocené stavení a kolem spousta polodivokých koček a štěkot psů. Zazvonit tady a poprosit o vodu, která nám už docházela, bylo nemožné. Blížili jsme se k příkrému kopci, na němž byl náš cíl, město
Campagnano.
Kluci byli hodně unavení, místo pro stany žádné a ubytování ve městě se nám také nepodařilo najít. Po mnoha telefonátech, kdy odpověď zněla vždy „non occupato“, jsme se rozhodli vrátit pár set metrů za město a pokusit se i v dešti najít jakékoliv místo pro stany. Ale v tom za námi přišli tři mladí lidé, mluvící anglicky, přivedli místního kněze a ten nás ubytoval ve farním centru. Kolem desáté jsme byli v teple a v suchu ;-)
Poučení zní: „Člověče, přičiň se, a Pán Bůh Ti pomůže!“ Aleluuuuja.
Den čtrnáctý – neděle
Neděle pro nás začala mší svatou ve městě
Campagnano di Roma.
Zároveň to byl den, který jsme věnovali naší uherskobrodské farnosti. Na hlavní ulici se konal trh, kde se dalo koupit opravdu všelicos. I Pokémoni. Kluci dlouho vybírali ty nejvíce cool kartičky a Hanka usmlouvala super cenu 5 kartiček za 2 eura. Kluci zbytek dne o ničem jiném nemluvili. Tedy kromě hovniválů bojujících proti gravitaci. Viděli jsme opět zeleného hada, kterého Hanka zahlédla u studánky. Vůbec, počet zvířat, které jsme za celou pouť potkali, nás překvapil. Stovky, možná tisíce ještěrek, gekoni, hadi (včetně jedovaté zmije), některé zvuky pak v noci nasvědčovaly blízkosti divokých prasat, jelenů, dikobrazů a zřejmě i jiných divokých zvířat.
Cesta pokračovala hodně kopcovitým terénem do města
Formello.
Tam jsme se odměnili výbornou pizzou v bistru podporujícím poutníky. No a pak jsme za městem našli krásné místo na stany. Divoká prasata v noci zkoumala terén v blízkosti stanů. Prý jsou přemnožená a bohužel už nejsou tak plachá, což by mohlo být nebezpečné. Příští noc se pokusíme strávit raději někde pod střechou.
Den patnáctý – pondělí
Ráno jsme si užívali poslední snídani v přírodě. Divoká prasata se naštěstí nepřidala. Putování nám v jednu chvíli zpestřil traktor volně stojící uprostřed stezky. Kluci by na něm rádi pokračovali až do
Říma.
Další úsek byl ve znamení nedostatku vody. Oproti oblasti Toskánska je značení a dostupnost vody výrazně horší. Na 10 km nebyla ani jednou možnost nabrat vodu. Zazvonili jsme tedy u domu a milá paní nám s radostí doplnila zásoby.
I poutníků je v této oblasti řádově méně než v
Toskánsku.
Jestliže nás kolem Sieny denně předešlo cca 50 poutníků, tady to jsou jednotky. Velmi příjemné však bylo setkání s nizozemským manželským párem, který je na cestě už od dubna a putuje z Aosty v Alpách. Mají tak za sebou téměř 1 000 km a navazují na loňský úsek z Francie přes Švýcarsko právě do Aosty. Inspirativní setkání.
Druhá polovina etapy vedla krásnou přírodou kolem posečených luk. Opět jsme viděli mnoho ještěrek a několik hadů. Cílem byl polský poutní dům Jana Pavla II. na předměstí Říma. Zítra nás čeká poslední etapa našeho putování, posledních cca 14 km, s cílem v
poutním domě Velehrad.
Ve středu ráno se chceme zúčastnit audience s papežem Františkem na svatopetrském náměstí.
Den šestnáctý – příchod do Říma
Večer jsme se shodli, že tento den byl nejtěžší. I když jsme se pomocí autobusů vyhnuli některým frekventovaným úsekům, měli jsme v nohách 10 km náročným terénem. Podle mapy velká část trasy vedla přírodou, nebo dokonce parky, realita byla ale úplně jiná než naše očekávání. Těšili jsme se na víceméně upravené městské parky, kde je možné si příležitostně dát kávu, zmrzlinu nebo aspoň sehnat vodu. Místo toho nás čekaly velmi zanedbané pěšinky s minimem značení, a navíc téměř bez vody. Kopcovitý terén místy velmi špatně průchozí i bez vozíku. Všude upozornění na divoká prasata a zákaz pikniku v přírodě. Prý se běžně potulují po okrajích Říma i přes den. Naštěstí jsme žádné nepotkali.
Kolem půl osmé jsme dorazili do českého poutního domu
Velehrad,
kde nás čekalo milé přijetí. Jelikož všechno oblečení jsme měli propocené a špinavé, přemohli jsme se ještě „hodit“ jednu pračku. Před půlnocí bylo prádlo pověšené, konečně jdeme spát. Vstup do
Říma
jsme si moc neužili, o to více se těšíme na zítra!
Den sedmnáctý – audience a moře
Myšlenka zúčastnit se audience s papežem Františkem vznikla až v posledních dnech poutě. Neupínali jsme se k nutnosti dojít až do Říma a už vůbec jsme nevěděli, jestli tam budeme právě ve středu ráno, kdy probíhají audience.
Ráno, po sedmé hodině, jsme vyrazili na svatopetrské náměstí. Po nezbytné bezpečností kontrole jsme si našli místo poměrně blízko podia a zároveň koridoru, kudy František projížděl. Audience začala představením zájezdů poutníků z jednotlivých zemí, následovala Františkova promluva a končila osobními setkáními s několika účastníky audience. Poté byla otevřena bazilika, měli jsme tak docela štěstí a mohli si v klidu chrám prohlédnout bez návalu turistů. V zákristii jsme dostali poslední razítko do našich poutnických pasů a k našemu velkému překvapeni i autorizované certifikáty v latině.
Odpoledne jsme měli pro kluky připravené překvapení – výlet k moři!
Závěrem... (Hanka)
Jsme šťastní, že jsme to zvládli až do Říma, i když cílem byla samotná cesta! Sami jsme na začátku nevěděli, co nás čeká, jestli budeme schopni opakovaně dávat nějakou porci kilometrů atd. Nakonec to fyzicky nebylo až tak náročné, jak jsme si mysleli. Daleko těžší byla každodenní organizace a plánování: jakou trasou jít nebo nejít, kde to bude hodně kopcovité, kde je šance na stín, kde jsou frekventované silnice, kde bude možnost vody, jídla, přespání, hledání možnosti přejezdu busem, vlakem a taky najít nějaký prostor pro školní povinnosti dětí. Nejúžasnější chvíle byly ty, kdy jsme opravdu putovali odevzdaně, nechali se vést značenou cestou a vychutnávali si prostou přítomnost, nic v tu chvíli neřešili. Takže díky Bohu za to, že se můžeme v naší životní pouti spolehnout na vedení Duchem Svatým, je to fakt úleva.
Zdravíme z nočního vlaku z Říma do Vídně :-)
