Nábojové dynamo SON28 osazené v koloběžce
Zkušenosti s využitím nábojového dynama SON28 k nabíjení navigace či dobíjení chytrého telefonu při koloběžkových výletech.
Znáte to, vrátíte se domů a nikdo váš – pár dní nepřítomný – výraz nechápe. Nutno dodat, že ani nepochopí, dokud to sám nezažije. Má rada zní, chcete-li, aby vám váš protějšek rozuměl, zhmotněte mu ve formě zážitku to, o čem jen slýchal.
„Já bych to chtěla zkusit,“ zaznělo jednou z úst mé ženy.
„Co myslíš?“ ptám se nechápavě.
„Jet závod 1000 Miles,“ zazněla krátká věta oznamovací.
Pokud se vám toto přihodí, buďte velmi opatrní na výběr slov. Poštěstilo se vám totiž to, co se hned tak někomu nepoštěstí. Váš protějšek chce všechno to, o čem slýchá, zažít na vlastní kůži.
„Pokud to myslíš vážně, pojedu s tebou,“ tak nějak vypadala má podaná pomocná ruka.
Od té doby se ladila výstroj a výzbroj. Vše, co mám vyzkoušeno a funguje tak, jak má, bude mít i moje žena. Stalo se. Dvě téměř identické výbavy byly připraveny na zteč, s nečekanými rozmary počasí i osudu.
Trénink jsme nijak zvlášť neřešili. Na závod 1000 Miles, jehož zakladatelem je biker Jan Kopka, se tak úplně natrénovat ani nedá. Nechal jsem ženu, ať si jezdí do práce a z práce na koloběžce. Jednou jsme jeli 150 km s noclehem venku, aby si to vyzkoušela.
Důležité bylo vymyslet taktiku prvních dnů, kdy bude tělo vystaveno extrémní zátěži ze všech stran. Celodenní zátěž, rozmary počasí, následná svalová únava, možná nedostatek jídla a pití. Večer někde zalehnout a ráno znovu. Tady víc jak svaly často člověk potřebuje hlavu. Hlavně nic nepřepálit a první tři dny jet opravdu s rozvahou.
Vzhledem k nedostatku dovolené jsme věděli, že můžeme jet „jen“ 500 mil. Někdo by řekl jen, ale já vím, co to bude pro netrénovaného člověka za záběr. Jsem si vědom, že má žena vůbec netuší, co ji čeká, a já ji o tom informovat nebudu. V tomto případě je lepší nevědět. Začínáme na slovensko-ukrajinské hranici a před sebou máme slovenské hory.
Není potřeba se stresovat něčím, co nevím, jak vypadá. Přesně podle hesla:
Základem všeho byla dobrovolnost, v tomto případě i iniciativa ze strany mé ženy. Musím uznat, že v nadcházejících dnech mě nic nepřekvapovalo. Byl to krásný pocit, stát spolu v Nové Sedlici na startu závodu 1000 Miles Adventure.
„Tento závod je tvůj. Vše se ti podřídí. Žádné řeči o zdržování, žádné přetěžování. První tři dny budou těžký, ale budeš na ně vzpomínat,“ tak nějak zněla má poslední slova těsně před výstřelem, který uvedl v pohyb cca 300 závodníků složených z chodců, koloběžkářů a cyklistů.
Byla tam skvělá atmosféra. Všude plno barev, zvuků, lidé se houfovali před startovním obloukem. Potom přišlo odpočítávání, výstřel a já věděla, že je to doopravdy. To, co jsem slýchala, probděla u počítače, je najednou realita, jíž jsem součástí. I když mi Ríša poodjel, věděla jsem, že o mně má přehled. Postupně jsme se propadali startovním polem, až se naše rychlost ustálila a my si našli své místo. O trati jsem toho moc nevěděla a dnes vím, že to byl záměr. Zánět močového měchýře, který se ozval před startem, se neumoudřil a já byla nucena začít brát antibiotika. Slunce se celý den předvádělo v plné parádě, stejně jako druhý, třetí, čtvrtý a další dny.
Jako předkrm jsme si dali 15 km asfaltu, poté kopce a louku. Slunce spalovalo snad úplně vše a já hleděla, jak mi mizí zásoby vody. Řekla bych, že to byl raketový přenos do reality mé touhy poznat to, o čem jsem jen slýchala. Když se kopec překlopil, zažívala jsem dlouhé sjezdy na hraně sjízdnosti. Nejsem žádný expert, ale baví mě překonávání limitů, které koloběžka má. Druhý den jsme celý projeli po odkrytých pláních, kde slunce dokonalo další problém, a byl zde úžeh. Nevolnost mě doprovázela na dalších kilometrech. Ríša věděl, co se mnou je, a také věděl, co potřebuji.
Když nám bylo nabídnuto od místních lidí jídlo a odpočinek, neváhali jsme. Zalehla jsem na tři hodiny a vyspala se. Silný vývar mě po spánku postavil na nohy. První tři dny jsem skoro nemluvila. Snažila jsem se neplýtvat energií a popravdě mě vysilovalo i odpovídání na otázky. Úpal nebo úžeh, který mě potrápil dva dny, jsem přečkala.
Než jsem se nadála, byl zde další problém, svalová únava. Připadalo mi, že mi někdo rozdupal svaly. Přicházely kopce, noční zákazy, brodění řek, a to vše vždy od rána až do padla. Usínala jsem dříve, než jsem ulehla, a přála si spát co nejdéle. „Nic naplat, balíme a jedeme,“ slýchávala jsem kolem páté hodiny ranní a já věděla, že až do večera budeme ukrajovat kilometry, které nám chybějí do našeho cíle.
Všechny ty trable, které jsem popsala, k tomu ještě puchýře a opary, byly vyváženy nezapomenutelnými krásami přírody, neuvěřitelnými příběhy, které doplňovaly puzzle s názvem 1000 Miles. Pohostinnost lidí mě dojímala. Kolikrát jsem o tom slyšela, ale nyní se to opravdu děje. Pán nám donese meloun, když jíme na schodech u sámošky, paní nám dopouští vodu a jinde nám poskytnou svůj altánek v zahradě k přespání. Zatímco si Ríša povídal s našimi hostiteli, já chtěla jediné – spát!
Kopce, které jsme zdolávaly, byly neskutečné. Někdy jsem si myslela, že není možné, že jsme pořád na tom samém kopci. Jindy jsem byla šťastná, že to studené, co vidím padat v záři svého světla, není sníh, ale malé kroupy. Dnes jsem si plně vědoma toho, že kdybych zde dopodrobna popsala každý den, nebude to mít nikdy hodnotu jednoho prožitého dne, jenž jsem na tomto závodě strávila. Teď už vím, o čem to ta komunita mílařů mluví. Dnes jim rozumím.
Po cca 6 dnech se tělo srovnalo a já mohla jet dál. Limitem byla má dovolená, která vypršela, a já po volném víkendu nastoupila do zaměstnání. Vše, co jsem prožila, mi dalo možnost pochopit, a já to pochopila.
DISKUZE