Ano, přesně tak to cítím, když jsem na dvou kolech uprostřed přírody a trasa je dílem náhody, tak jsem šťastný
To je samozřejmě Cannondale, myslím, že nikdo jiný jednonohé vidlice nedělá. Je to model Hooligan, takové městské kolo s 20palcovými koly. Už se myslím nevyrábí. Dělali každý rok jiné barevné provedení a já jsem toužil po tomhle, ale bylo nesehnatelné, nakonec jsem si ho dovezl z Berlína z druhé ruky.
Začal jsem jezdit na střední škole, protože jsem bydlel na vesnici, kam bylo špatné spojení, a když jsem chtěl jít někam se spolužáky, tak to jinak nešlo. Ale potom už jsem začal jezdit cíleně, kola byla samozřejmě strašná – skládačka, dámské kolo polské výroby, potom jsem měl první horské značky Velamos… no a po revoluci už to bylo mnohem lepší a taky už se dalo začít si plnit cestovatelské sny.
Kol mám asi 7, ale ne všechna mám doma, některá má půjčená vnuk, který se snaží jezdit závodně. Ale mám Cannondale Scalpel s 26´´ koly, první Cannondale pevný s 29´´ – na tom teď jezdím po světě, silničku Author, na které jsem ale už dlouho neseděl, toho Hooligana, starou skládačku Dahon Jetstream… no a už taky 2 elektrokola Trek a Cannondale.
Na elektrokole jezdím převážně tady po Česku, třeba i na koncerty, když jsou v dojezdové vzdálenosti, nebo z Mladé Boleslavi do Prahy do zkušebny, no anebo třeba do Alp, v létě jsme na nich se synem jezdili pod Matterhornem, na podzim s přítelkyní z Florencie do Říma…
Dvě mám právě proto, aby mohl někdo z rodiny jet se mnou a nepindal, že mně se to jede… :)
Sám nejezdím, to by mě úplně nebavilo, rád se podělím třeba o pěkný pohled… a jet alespoň ve dvou mi přijde i bezpečnější, ideální je asi ve třech. Většinu cest se mnou jel letitý kamarád Karel Zach, majitel známého Zach’s Pubu v Plzni, kde se od 90. let konají taky pravidelné koncerty, takže nás nespojuje jen cestování, i když on k té hudbě přichází z druhé strany.
Na Jamajce jsem byl 2x, jednou na kole v roce 2010 a v roce 2020 jsme si tam vyrazili komplet celá kapela (bez kol). Jamajka je parádní, lidé veselí, družní (třeba oproti Kubě tak nějak upřímněji) a reggae tam opravdu hraje úplně všude. K tomu to podnebí, rum… nemá chybu.
Počítali jsme cestou počet církví, jejichž kostely jsme minuli. Bylo jich opravdu hodně. Většina z nich byla odnoží křesťanství, které je na ostrově nejrozšířenější, nicméně pro turisty jsou asi nejproslulejší rastafariáni. Měli jsme možnost navštívit jednu rastafariánskou vesnici, kde si obyvatelé soběstačně pěstovali jídlo, vyráběli hudební nástroje, různé šperky nebo například mýdlo. Každý den se také scházeli uprostřed vesnice, aby si společně zahráli a zazpívali – co jiného než reggae. Dostali jsme také přednášku o podstatě rastafariánství, které je na Jamajce od dob kolonizace v politickém útlaku. Jejich náboženství je založeno na míru a klidu duše, všichni jsou také vegetariáni.
Klidně, i když jsou asi pro cyklistiku víc friendly země :) Občas okolo vás projede kamion ve vzdálenosti 10 cm a z okýnka cítíte mocný opar marihuany.
Projel jsem (alespoň zčásti) Austrálii, Myanmar (Barma), Dominikánskou republiku, Kubu, Jamajku, Kostariku, Kolumbii, Mexiko, Belize, Indii, Srí Lanku, Tanzanii a Zanzibar, Guatemalu, Nepál, Vietnam, Thajsko, Izrael, Palestinu a část Evropy – Itálii, Rakousko, Francii, Chorvatsko, Slovinsko…
Nejvíc mě vzal za srdce asi Nepál – ty hory nad vámi jsou magické, údolí krásná, lidé… a celkově atmosféra té země. Ale líbilo se mi v podstatě všude. Nevracel bych se na Kubu, tam mi přijde, že lidé jsou tím socialismem úplně poškození, za člověkem vidí jen ty dolary v kapse a celkově mi to tam přišlo takové zoufalé.
Teď v březnu se vydáme – pro změnu s přítelkyní – do severního Vietnamu, samozřejmě na kole. Dětem pořád slibuju, že s nimi projedu ten Nepál… no a uvidíme, plánů by bylo spousta…
Jezdíme s brašnami, ale stan, spacák apod. nevozíme, ve většině zemí, kde jsme byli, je ubytování velmi levné, a vařit si něco z pytlíku, když na každém rohu je k ochutnání něco, co u nás nemáme, to je nesmysl. A i to jídlo je hlavně v Asii cenově úplně v pohodě.
Kolik denně jezdíme? 70–100 km, záleží na profilu a povrchu cesty… třeba v Nepálu někdy jen 40.
Plánuju, protože chci objet nějaká místa a zároveň je potřeba se dostat v určitý den zase zpátky na letiště, ale samozřejmě ne vždy to klapne, takže improvizace i případné dohánění ztráty veřejnou dopravou jsou normální.
No, možná i ano, ale potom těch věcí je moc a už takhle není vždy jednoduché všechno zabalit tak, aby člověk nezaplatil letecké společnosti majlant za nadváhu a nadrozměrná zavazadla. Ono i přespávání různě u místních má svůj půvab a občas někde (vybavuju si třeba Belize) se dá ubytovat v chatce na pláži, takže ten zážitek je taky.
Já vyznávám to, že cesta je cíl. Takže všechno dohromady, primárně ani ne tak zajímavosti, ale poznat život v té zemi.
Občas je potřeba se posunout někam trochu rychleji, takže i místní dopravou – je skvělé, že v exotických zemích tě s kolem naloží skoro do všeho – největší zážitek tohoto druhu jsem měl, když nás s koly naložili do Cesny na Zanzibaru a ve 3 jsme letěli i s koly do Arushy pod Kilimandžárem… a potom na kole zpátky.
Já jsem už od dětství takový hudební všežrout, takže poslouchám všechno možné – samozřejmě reggae, ale i jazz a mám hodně rád fúze world music s pop hudbou, jako dělá třeba Anoushka Shankar a spousta dalších, k mým favoritům patří třeba i Peter Gabriel, z reggae Ital žijící na Jamajce Alborosie…
To je úplně v pohodě a mám z toho radost, z role otec a syn jsme se přehodili na kamarády a funguje to perfektně, také spolu cestujeme, i když Hynek kolo moc nepreferuje ???? A v kapele teď Hynek tvoří hnací sílu, popohání nás starší, aby se něco dělo... což je fajn.
No baví... jak kdy, ale dělám to celý život. Občas mě trápí dohadování s úředníky, ale to k tomu také patří. Profesionálním hudebníkem jsem být nikdy netoužil, jednak se reggae v Česku dá uživit jen stěží, navíc když máte hodně dětí… mám prostě hudbu rád jako hobby, a kalilo by mi to pomyšlení, že teď je nějak míň koncertů, co si počnu a tak.
Děkuji za rozhovor, přeji hodně kilometrů na kole, a ještě více sil do práce na nové desce. Těším se na ni!
DISKUZE