Já jsem za závod ujel více než 7 700 km a nastoupal přes 122 000 metrů. Odlišnosti byly dány hlavně nutností dojet do servisu, blouděním nebo objížďkami, které vedly okolo uzavřených či opravovaných silnic.

Závod se řídí obecně známými pravidly bikepackingových závodů: jet pouze vlastní silou, cílená pomoc od rodiny, kamarádů nebo organizátorů je zakázána. Závodníci mohou využít pouze veřejně dostupných zdrojů (potraviny, ubytování, servis...).

Trasa se musí 100% dodržet, není značená, existuje pouze v elektronické podobě. Pokud závodník z nějakého důvodu opustí trasu (nákup zásob, servis, zabloudí apod.), musí se vrátit do bodu, kde trasu opustil, a poté pokračovat dále po trase. Každý závodník má GPS Spot – oranžovou krabičku, která nepřetržitě vysílá polohu závodníka na on-line server a zároveň kontroluje splnění podmínek v rámci trasy.

Tento závod má ale i některá svá specifická pravidla: závodníci nesmějí jet v háku – toto se nedá kontrolovat, je to pouze na gentlemanské dohodě a dlužno říct, že ji všichni dodržují; závodník nesmí požádat o pomoc jiného závodníka (pokud nejde o ohrožení života), jinak hrozí diskvalifikace.

Na trase závodu bylo 6 foto checkpointů, na kterých se musí závodník vyfotit s kolem a fotografii do 24 hodin poslat organizátorovi na e-mail; v Polsku a Německu MUSÍ závodník použít cyklostezku, pokud je k dispozici, jinak hrozí penalizace, nebo dokonce diskvalifikace.

NORSKO

Minuta po půlnoci, světlo jako v poledne a já vyrážím vstříc dobrodružství. Je celkem zima, teplota se pohybuje kolem tří stupňů, fouká lehce do zad (na dlouhou dobu je to poslední tail-wind, co mám) a já nasazuji standardní tempo. Většina startovního pole to napálila (jako obvykle) raketovou rychlostí a já se pár minut po startu ocitám sám uprostřed krajiny fjordů, zbytků sněhu a klidu.

Po pár hodinách jízdy jsem dorazil k nejnižšímu bodu závodu – podmořskému tunelu, jehož nejnižší bod se nachází v -212 metrech pod mořem. 4 kiláky z kopce tunelem a pak 4 kiláky tunelem nahoru. Ne úplně příjemný zážitek, byť je tunel bez provozu (je kolem třetí ráno). Potkávám jen kolegy ze závodu, se kterými se bavíme tím, že „houkáme“ do prázdné roury před sebou a posloucháme ozvěnu. Celkem infantilní zábava na muže středního věku, ale ty 4 kiláky nahoru zase o to rychleji utekly.

Nebyl jsem připraven na to, jak je Norsko kopcovité. Pocitově jsem někde v americkém Coloradu ve třech tisících nad mořem, přitom jsem ve 300 metrech. Pořád nahoru dolů, některé kopce jsou opravdu výživné. Příroda kolem – hlavně fjordy a idylická scenérie domků u moře – je úžasná, ignoruju kopce (s občasným zanadáváním) a jedu dál směrem k finské hranici.

První den přejíždím skoro celé Norsko a s nájezdem 370 km a skoro 7 000 nastoupaných metrů uléhám do spacáku na zápraží dřevěného domku v opuštěném kempu. Nemám problém okamžitě usnout. Celodenní slunce mi dělá trošku problém, ale šátek přes oči tuto potíž řeší.

FINSKO

Druhý den ráno přejíždím hranici do Finska. Ještě pár desítek kilometrů mě „doprovázejí“ kopce z předchozího dne (Norsko), ale pak se profil vyrovnává a až do Helsinek je Finsko víceméně rovinaté.

V první polovině Finska je deštivo a hlavně komáři. Kdo neměl tu čest navštívit Finsko v létě, asi nepochopí, jaká osina v zadku tihle malí upíři jsou. Kousali mě dokonce přes goretexové věci, byli naprosto všude. Spát venku byla utopie, to jsem pochopil hned 1. noc ve Finsku. Opět jsem si vybral zápraží opuštěného stavení, zachumlal se do spacáku a pak zkoušel proti těmhle potvorám všechno možné, ovšem bez úspěchu. Po hodině marného boje jsem to vzdal, sedl zpátky na kolo a jel dál. Světla bylo dost, sice pršelo a bylo chladno, ale všechno lepší než se nechat vypít od těch netvorů. Nefunguje žádný repelent (ani místní provenience), zkrátka nic, jen pohyb kupředu.

Po více než třech stech kilometrech, které jsem ten den ujel, nechcete nic jiného než se aspoň trošku vyspat, což prostě nešlo. Když jsem sedal na kolo po hodině nespaní a měl před sebou vizi dalších tří stovek v dešti, musím přiznat, že mi moc do zpěvu nebylo. Ale jediné, co se proti tomu dá dělat, je šlapat do pedálů.

Finsko mi přišlo hodně monotónní, dobré silnice, relativní rovina, ale neustále stejný les a docela velké rozptyly mezi možností si dokoupit zásoby (někdy i 100–150 kilometrů) dávaly dohromady docela ubíjející úsek trasy.

Sedmý den závodu přijíždím dopoledne do Helsinek, kde je první foto checkpoint na hlavním náměstí. V Helsinkách máme dle propozic závodu využít trajektu (jediná doprava, kde nepoužíváme vlastní sílu k pohybu vpřed) a přepravit se do Tallinnu (Estonsko).

Těsně před příjezdem k prvnímu checkpointu padám svojí hloupou chybou na dlažebních kostkách v centru Helsinek. Na navigaci se ztrácel signál a já hledal cestu k checkpointu. Kvůli čumění do navigace jsem nedával pozor a zajel předním kolem do větší mezery mezi dlažebními kostkami. Jel jsem velmi pomalu, takže pád mi způsobil jen pár odřenin. Bohužel jsem ale spadl tak nešťastně, že jsem trefil přehazovačkou patník a docela dost ji ohnul. V rámci časového presu, abych stihnul trajekt, rovnám patku pouze rukou, zdá se, že přehazovačka funguje. Já sedám na kolo, fotím se u památníku (foto checkpointu) a spěchám na trajekt.

Při nalodění se na trajekt ale přichází jeden z kritických momentů v závodě. Najíždím na rampu a řadím nejlehčí převod, v domnění, že přehazovačka je v pořádku. Jelikož jsem ji pořádně nezkontroloval, tak se mi při řazení nejlehčího převodu zaplétá do drátů. Nadávám tolik, že se červenají i rumunští řidiči kamionů, je to samozřejmě jen a jen moje chyba. Ohýbám přehazovačku zpátky, aby alespoň nějak fungovala, kolo odnáším do útrob trajektu a vím, že mám teď něco přes 2 hodiny (než doplujeme do Tallinnu), abych vymyslel, co budu dělat. Už se tak nějak smiřuji s tím, že mě tahle moje blbost bude stát minimálně den času, spíš víc. Sehnat bike-servis nebo náhradní díly určitě nějakou dobu zabere. Navíc v neděli odpoledne bude všechno zavřené. Hlavou mi běží černé myšlenky, nejvíce jsem však naštvaný sám na sebe. V průběhu plavby jsem našel jediný otevřený bike-shop, vlastně půjčovnu kol v Tallinnu.

ESTONSKO

Po vylodění nastavuji v telefonu trasu do půjčovny kol, kde zkusím štěstí s opravou ohnuté přehazovačky. V prodejně je spousta milých lidí, hned se mě ujímá mladý servisák, o závodě slyšel, a když vidí zoufalost v mých očích, bere moje kolo přednostně. Po upevnění kola do stojanu slyším jenom: „That’s bad, that’s bad, man.“ (v překladu: To je blbý, hodně blbý.) V duchu už počítám, kolik dní jsem právě ztratil.

K mému totálnímu údivu bere servisní technik z regálu novou přehazovačku Ultegra, vymontuje z ní novou patku a raménko a nasazuje na mou. Za 40 minut jsem hotov a žádá po mě 10 euro i s prací. Zírám na něj s otevřenou pusou. Dávám mu padesátku a s rohlíkem na obličeji vyrážím dál po trase.

Po tomhle zážitku se rozhoduji odměnit se postelí a sprchou. Nacházím penzion v malé vesničce asi 100 km od Tallinnu. Na oslavu si kupuju 3 piva.

Jsem příjemně překvapen životní úrovní v Estonku. Troufám si tvrdit, že je někde na úrovni Finska, možná dokonce i o chlup lepší. Před vjezdem do Pobaltí jsem měl obavu, jak se budou k cyklistům chovat místní řidiči. Moje obavy se však ukázaly jako naprosto liché. Speciálně v Estonsku jsou řidiči maximálně ohleduplní.

Jede se skvěle, vesměs celé Pobaltí je rovina. Tři věci trošku brzdí můj rychlý postup vpřed. Za prvé je velké horko, jako ostatně v celé Evropě. Za druhé fouká solidní protivítr, jenž mě bude provázet až do Španělska. Za třetí se objevují první delší gravelové úseky, kterých je v Pobaltí nejvíc v celém závodě. Štěrkové cesty nejsou z nejhorších, ale pro silniční kolo (navíc ještě obtěžkané bikepackingovými brašnami) jsou naprosto nevhodné. Nejde jen o zpomalení v daném úseku na gravelu, ale hlavně se bojím zásadnějšího defektu nebo pádu. Je to hra nervů. Zkouším vypnout hlavu a nemyslet na případná rizika, jenže když má štěrkoprašný úsek 50 km, jde to stěží.

LOTYŠSKO

Cesta ubíhá víc než dobře, snažím se držet denní nájezd kolem tří set kilometrů. Podle profilu trasy vím, že hlavně ve Francii a Španělsku už takové denní dávky budu zvládat jen velmi obtížně, a to kvůli nastoupaným metrům, vedru a celkové únavě. Snažím se tedy „urvat“ co nejvíc kilometrů v této části závodu. Perličkou v Lotyšsku se kromě Baltského moře stává i pískový úsek, na který nás organizátor upozorňoval už týdny před startem. 

S tímhle úsekem jsem počítal od začátku, snažil jsem se nechat ho až na úplný konec dne, což se mi povedlo. Je rozdíl, když musíte 5 kilometrů v písku tlačit naložené kolo a víte, že to máte ještě sto dvě stě kilometrů do denního cíle, nebo když víte, že za 10 kilometrů si odpočinete v kempu, kde budete nocovat. Já zvolil tu druhou možnost. Za téhle situace si celkem užívám jiný pohyb, zouvám tretry a jdu v písku naboso, což je příjemné uvolnění pro nohy i mozek.

LITVA

Litva mě uvítá hodně rozbitou asfaltovou cestou, která ovšem po 5 kilometrech končí a začíná nekonečný štěrkový úsek. Myslím, že byl nejdelší za celý závod. Na konci dne už však mám náročných úseků na štěrku dost, nálada se blíží k bodu mrazu. Zkouším se mentálně vzpružit, ale nejde mi to. Prostě mě to nebaví a přichází na mě první větší krize.

Po pár hodinách trápení ale nastává zlom. Na asfaltové cestě, docela frekventované, spatřuji kus před nějakou vesničkou cosi před sebou na silnici v protisměru. Zároveň periferně vnímám ve zpětném zrcátku, že se za mnou blíží kamion. Z toho cosi se vyklube asi tříletý kluk na plastové odrážecí motorce, který si to sype uprostřed pruhu proti mně.

Pár vteřin mi trvá, než to mozek vstřebá. Okamžitě zastavuji, pokládám kolo a jako šílenec mávám na kamion za sebou. Kamioňák mě hned zahlédne, rázem brzdí a pak si asi všimne kluka na odrážedle a duchapřítomně zastavuje soupravu tak, že zabere oba jízdní pruhy, aby ho nikdo nemohl objet, a z protisměru je pak už z dálky vidět, že se něco děje, auta v protisměru zastavují. Klobouk dolů před řidičem kamionu.

Jakmile kamion zastaví, jeho řidič vyskakuje z kabiny a společně se snažíme toho klučinu chytit. Já v karbonových tretrách se silničními kufry, kamioňák v pantoflích. Kluk nám úspěšně uniká a ďábelsky se přitom chechtá. Smějeme se s kamioňákem taky. Nakonec se mi kluka podaří odlovit. Jazyková bariéra mi brání ho uklidnit. Nakonec z nějakého auta vystupuje paní a klučíka uchlácholí, vtom vidím jeho rodiče, jak nám běží naproti po silnici. Všechno dobře dopadlo a mě jako by polila živá voda. Po téhle příhodě můj stav krize zmizel a já už s lehkostí šlapal dál směr Polsko.

POLSKO

S nadějí, že mám snad většinu gravelových úseků zdárně za sebou, vjíždím do Polska po úzké silničce, která je však hezká a s dobrým povrchem. Moje nadšení ovšem brzy kazí totálně rozbitý povrch cest, po nichž nás organizátor poslal. V duchu si říkám, že je to tour po nejhorších cestách v Polsku. Docela nadávám, ale to je tak jediná věc, co s tím mohu dělat.

Co mě naopak mile překvapilo, je chování řidičů vůči nám, cyklistům. Z Čech jsem zvyklý, že polští řidiči berou pravidla silničního provozu spíš jako doporučení, ale v Polsku je tomu právě naopak. Doopravdy mě udivilo, jak ohleduplně se ke mně většina řidičů chovala, i řidiči kamionů, dodávek… Co jsem si všimnul, docela dbali i dopravních předpisů. Škoda, že ve zbytku Evropy to nemají stejně.

V Polsku máme dle pravidel závodu povinně použít cyklostezku, pokud je k dispozici. Zpočátku to kvituji, protože je to samozřejmě nejbezpečnější možnost, ale docela to zpomaluje. Nedá se jet plynule, člověk musí hlídat patníky, když cyklostezka končí, mnohdy je na nich horší povrch než na silnicích, které jsou dobře udržovány. Tímto se přiznávám, že ne vždy jsem jel vzorně po cyklostezce, ale poté, co mě na to Andy upozorní e-mailem, dodržuji maximum, co jde. Snad to Andy i kontroloval přes tracker, nebo možná to upozornění posílal všem, netuším. Obě možnosti jsou pravděpodobné. =)

Ve druhé polovině Polska se stav silnic zlepšil a jede se dobře, profil trasy je ještě pořád celkem rovný, takže kilometry vcelku hezky ubíhají a já už pomalu začínám vyhlížet, že se brzy podívám do Čech, domů.

ČESKO

A je to tady, je sobota odpoledne a já se blížím k české hranici. Do Čech se vlastně vjíždí dvakrát. Poprvé u Frýdlantu, kde se jede pár kilometrů na české straně hranice, pak se vjede zpět do Polska u Bogatynie. Finální vjezd do Česka je pak v Hrádku nad Nisou.

Už u prvního přejezdu hranice mezi Polskem a Českem na mě čeká kamarád Pavel „Margl“ Macháček. Na hraničním přechodu v Hrádku nad Nisou na mě čeká parťák Jirka Kříž, můj nejlepší kamarád, člověk, který mě hodně naučil a s nímž jsme absolvovali většinu bajkových dobrodružství po celém světě. Původně jsme tento závod měli jet společně s Jirkou, ale osud tomu nechtěl, proto jsem se na trasu vydal sám.

V tento moment se rozhoduji průjezd Českem „nehrotit“ a užít si ten speciální pocit, kdy jsem doma, na domácí půdě, a přitom na takhle dlouhém závodě. Navíc mi Jirka prozrazuje, že mě na trasu přijede podpořit i moje žena Kamča, na kterou se těším asi nejvíc… snad kamarádi pochopí. =)

Večer sedím se svými nejbližšími a kamarády u piva, cpu se skvělým jídlem a aspoň na moment mě to vytrhne ze závodního nastavení. Sdílíme společně zážitky a já se i přes únavu dostávám do postele až před půlnocí.

Ráno, kdy obvykle vyjíždím nejpozději po páté ranní, si dávám načas, společně snídáme a vyrážím až po osmé. Dnešním cílem je dojet do Plzně, což znamená něco málo přes dvě stě kilometrů, s jednou zastávkou, a tou je bike servis Roberta Dobrého v Rakovníku, kudy shodou okolností vede trasa. Robert byl tak moc hodný, že když jsem mu zavolal, tak přesto, že jsme se osobně neznali, mi vyhověl a přislíbil servis kola v neděli.

Před Plzní už jedu zase sám a potvrzuje se mi to, co jsem si myslel před vjezdem do Čech, začínám být psychicky docela rozsekaný. Po tom, co jsem viděl Kamču, svoje kamarády, a zase jsem osaměl, mi zabere ještě pár dnů se z toho vzpamatovat a dát se zase do pohody. Je to prostě dvojsečné, bylo skvělé vidět svoje blízké, ale pak to osamění bolelo mnohem víc.

Trasa do Plzně mě překvapuje svým kopcovatým profilem. Vůbec, celá cesta Českem je skvěle natrasovaná, a netýká se to jen Čech, to, že je to moc hezky zvolená trasa, si říkám vlastně celou cestu. Vůbec nechápu, jak takovou trasu Andy našel, muselo ho to stát hodně času a bylo znát, že to musel několikrát jet. To platí nejenom v ČR, ale po celou dobu závodu. Večer přijíždím do Plzně a další den dopoledne překračuji hranici z Česka do Německa kousek za Kdyní. 

Ještě chci zmínit jednu věc, a to jsou čeští řidiči. Bohužel musím konstatovat, že nejhorší chování ze všech zemí, kterými tento závod vedl, mají právě čeští šoféři. Arogance, agresivita a nerespektování cyklistů jako účastníků provozu mi vážně vadí. Ve srovnání třeba se Španělskem, kde jsou naopak řidiči aut (dodávek, náklaďáků…) k cyklistům extrémně ohleduplní, se opravdu musím stydět, jak se u nás automobilisté k cyklistům chovají.

NĚMECKO

Kousek za německou hranicí mě bodne vosa. Nebylo to naposledy, další žihadla dostávám ve Španělsku. Vosí bodnutí schytávám na těchto závodech celkem pravidelně. Asi je to tím, že nepraný dres vosám prostě smrdí, tak to vyjádří bodnutím.

V Německu se mi poprvé daří nechat si vyprat dres, kdy ukecávám paní recepční, aby mi ho poté dala i do sušičky. Dres už to vážně potřeboval, ale riskovat, že mi neuschne cyklistická vložka v kraťasech, jsem nechtěl, mohlo by se mi to dost vymstít zničeným zadkem.

V Německu jsem strávil jednu noc a blížím se k dalšímu checkpointu Bregenz, ležícímu na břehu Bodamského jezera, které od sebe odděluje trojstátí Německa, Rakouska a Švýcarska.

Před Bodamským jezerem se trasa v Německu nepatrně zvedla (asi do 700 metrů na mořem) a pak klesala krásnou silničkou k jezeru, před samotným jezerem cesta uhnula doleva a já se najednou ocitnul v Rakousku, asi na 3 kilometry, abych pak opět vjel do Německa a k samotnému Bodamskému jezeru.

ŠVÝCARSKO

Na Švýcarsko a celé Alpy se těším, zároveň však vím, že je to nejtěžší etapa z celého závodu. Úsek z Bregenz do Nice má parametry jako ty nejtěžší etapy z Tour de France. V dálce, při večerní jízdě po krásné cyklostezce podél Rýna, už vidím v pozadí majestátní Alpy a vím, že mě zítra čeká první alpské stoupání na pas Svatého Godharda.

Noc trávím v Lichtenštejnsku v nejlevnějším hotelu, jejž jsem byl schopen zarezervovat. Lichtenštejnsko, stejně jako Švýcarsko, je opravdu hodně drahé, ať už potraviny, nebo ubytování. Srovnatelné jsou jedině s cenami v Norsku, které bylo také velmi finančně náročné.

Vyrážím vstříc prvnímu stoupání na pas Svatého Godharda. Jsou to vlastně dva kopce v jednom, kdy se vyjede na kopec – Oberalpass (2 044 m n. m.), klesne se asi 600 výškových metrů a stoupá se na Gotthardský průsmyk (2106 m n. m.). Hodně fouká proti a při sjezdu mě nemine pár horkých chvilek při bočních nárazech větru. Musím říct, že ač jsem si ve sjezdech dával extrémní pozor, nejde prostě všechno uhlídat a párkrát jsem byl velmi blízko pádu. Třeba když jsem minul velký kámen skrytý v zatáčce jen o pár centimetrů. Po každé takové příhodě jsem si říkal, že musím být opatrnější, ale i přes velké soustředění tohle prostě nejde uhlídat.

Ve sjezdu z Gotthardského průsmyku už jsem hodně unavený a málem „probržďuji“ zatáčku, kde v protisměru minu vyděšeného motorkáře. Za zatáčkou stojí na krajnici další motorkáři a jen uznale pokyvují hlavou, jaký jsem to neohrožený sjezdař… kdyby věděli. =)

Sjezd je docela náročný, příkré úseky střídají zcela nepředvídatelně kočičí hlavy, které se po chvíli mění zpět na hezký asfalt. Trošku nadávám, ale spíš si tak ulevuji od soustředění a trošky strachu. Nakonec jsem rád, že v pořádku dorážím do městečka Bellinzona (kousek od hranic Švýcarska a Itálie), kde si bookuju nejlevnější hotel. Hotel je naproti vlakovému nádraží a vedle je docela „útulný“ squat a nocležiště bezdomovců. Idylka. Ale je mi to jedno, dojdu si nakoupit do potravin a úplně mrtvý usínám i přes hluk z ulice.

ITÁLIE

Brzy ráno vjíždím do Itálie, k jezeru Lago di Maggiore, kudy prochází hranice mezi Švýcarskem a Itálií. Trasa se vlní podél břehu jezera, je krásný den, sice fouká trošku protivítr, ale okolní scenérie mi to vynahrazuje.

Po asi 80 km, kdy končí kochání se pohledem na jezero, trasa pokračuje po vedlejších cestách, které se vlní v terénu a vedou nás malými vesničkami k městu Aosta, jež předznamenává další velké stoupání, a to na pas Svatého Bernarda a přejezd do Francie.

Silnice kolem Aosty je hodně rušná a italští řidič mě míjejí v docela vysoké rychlosti. Toto je jeden z mála úseků, kde se necítím moc bezpečně a přeji si, aby už auta zmizela v tunelu a já byl konečně ve stoupání na sv. Bernarda. Tento úsek jsem vytknul organizátorovi jako nebezpečný, ale řekl mi, že jednak Italové jezdí sice rychle, ale na cyklisty dávají pozor, a hlavně, že tenhle úsek prostě nejde vést jinudy.

Pas Sv. Bernarda mi dává zabrat, táhlý kopec se nejede tak špatně, ale hodně fouká a já už v tuhle chvíli vím, že sjezd bude stát za to.

FRANCIE

Sjezd nakonec není tak hrozný a já vjíždím do Francie. Dlouhý sjezd se okamžitě láme do dalšího stoupání, a to na druhý nejvyšší bod na závodě – na Col de l’Iseran (2 770 m n. m.). Cestou budu míjet známé lyžařské středisko Val d’Isere.

Další den, další velké stoupání a tentokrát na známý Col du Galibier (2 642 m n. m.), jemuž předchází Col du Télégraphe. Zase jsou to dva kopce, které následují ihned po sobě. Tato stoupání řadím k těm nejtěžším na celém závodě. Stoupání na Col du Télégraphe (1 566 m n. m.) začíná ve vesničce Saint Michele de Maurienne ve výšce cca 700 metrů nad mořem. Je to nepříjemné, prudké, tahavé stoupání, které končí v sedle Col du Télégraphe, kde hrdě oznamují, že tudy povedou dvě etapy Tour de France. Mine mě opravdu jen o pár dnů, další závodníci bohužel přijedou do tohoto úseku v den etapy TdF, a musejí tak čekat na průjezd pelotonu, protože silnice je samozřejmě kompletně uzavřena. Trošku jim to vynahrazuje fakt, že dostávají zdarma občerstvení po celé délce etapy TdF.

Výjezd na Col du Galibier lemují první obytné vozy a jejich posádky posedávající před karavany a čekající, až tudy povede etapa Tour. Vlastně je ani moc nevnímám, mám co dělat sám se sebou. Stoupání mi dělá problémy, těsně před vrcholem ještě musím kličkovat mezi auty, která blokují silnici, a cyklisty, kteří se fotí u pomníku na vrcholu.

Třetí den ve Francii mě čeká poslední větší stoupání (Col de la Cayolle – 2 326 m n. m.) před Nice, ale před samotným výjezdem nám Andy (organizátor) připravil ještě chuťovku v podobě úseku nikdy nerealizované železniční trati, která vede po šotolinové a kamenité cestě pouze pro pěší a cyklisty a hlavně prochází hned několika tunely, které stavitelé železnice stačili prorazit. Cesta vůbec neutíká, protože velkou část z ní kolo radši tlačím, abych předešel defektu nebo pádu, ale úsek je to fakt moc pěkný a zajímavý.

Konečně klesám do Nice, opět velmi hezká trasa, která vede malou silničkou skrz soustavu asi 20 tunelů. Čím blíže jsem Nice, tím je větší vedro. Kolem 800 metrů nad mořem už je hodně přes třicet stupňů a já ani nechci domýšlet, jak velké horko bude u moře. Taky zjišťuji, že jsem na tom bídně s vodou. Bláhově doufám, že si v neděli ve Francii někde něco koupím. Samozřejmě, že ne. V neděli je ve Francii skoro všude zavřeno.

Úplně vyprahlý dojíždím téměř až k Nice po cyklostezce, pak ale zjišťuji, že ještě musím vystoupat dalších 400 výškových metrů do malé vesničky nad Nice, než konečně trasa spadne dolů k moři a já se budu moci vyfotit u dalšího checkpointu – známého nápisu „I Love NICE“. Opouštím Azurové pobřeží a stoupám úzkými silničkami vstříc oblasti Provence.

Nevím už po kolikáté si pro sebe říkám, jak moc hezky zvolená tahle trasa je. I když se hodně vlní a kilometry neubíhají tak, jak bych si představoval a chtěl, tak pohled na podvečerní krajinu Provence s poli levandulí je až kýčovitě krásný. Trošku to kazí francouzská nátura, jejich nechuť komunikovat jinak než ve francouzštině, a co mě nejvíc vytáčí, jejich arogance a nabubřelost vůči turistům / platícím zákazníkům. Ovšem půvab krajiny to dokonale kompenzuje.

Závěrečná část ve Francii se zvedá do tisícových pasů a já se pomalu blížím k hranici s Andorou. Z tohoto stoupání mám trošku strach. Má být docela velké vedro, čeká mě ten den slušná porce nastoupaných metrů, a hlavně se jedná o dost frekventovanou trasu, ke které není alternativa v podobě méně rušné cesty.

Poslední kopec ve Francii mě ždíme, proudí kolem mě kamiony a auta a já si nepřeju nic jiného, než abych už byl z téhle cesty pryč. Kamiony nakonec v polovině kopce musí povinně do tunelu, ale aut je i kolem deváté večer hodně.

ANDORRA

Konečně se mi povedlo dojet do Andory. V příhraničním městečku Pas de la Casa jsou v podstatě jen obchody s alkoholem a cigaretami. Potraviny jsou už zavřené a já nakonec beru zavděk jedinou otevřenou restaurací a tou je bufet ve stylu All you can eat. Stejně jako na trajektu z Helsinek mě překvapuje, že ač mám ten den za sebou velký energetický výdej a moje tělo už najelo na režim vlčího hladu, v bufetu toho sním skoro nejmíň. Ne, že bych nejedl, cpu se fakt fest, ale okolní strávníci mají asi větší hlad než já.

Nakonec jsem se na poslední chvíli rozhodl a beru levný hotel na konci městečka; vrchol Port d’Envalira (2 409 m n. m.), který je dalších 200 výškových metrů nade mnou, si nechám na zítra.

Ráno po výjezdu na Port d’Envalira celou Andorrou klesám až do hlavního města – Andorra la Vela. Díky tomu, že vyjíždím brzo ráno, jsem na cestě v podstatě sám a sjezd si užívám, jelikož nefouká. Dokonce si asi po dvou týdnech beru lehkou bundu, protože nahoře je docela chladno.

ŠPANĚLSKO

Závěrečný stát, poslední kus Evropy, který stojí mezi mnou a cílem v Tarifě. Při pohledu na tabuli s nápisem Espaňa si říkám, že dojet z Norska do Španělska se mi už povedlo, teď ještě zvládnout to Španělsko.

Je fakt hrozné vedro, Garmin mi ukazuje 49 °C, trošku přeměřuje, ale při průjezdu vesnicí je na digitálním teploměru u lékárny 46 °C. Místní by vůbec nenapadlo přes poledne vycházet ven, mají polední klid, kdy se obchody a kavárny zastaví a cca do 15.00 je vše zavřené.

Profil trasy se narovnává, jedu po krásné silnici, kde nejezdí moc aut, navíc Španělé jsou podle mě nejslušnější řidiči ve vztahu k cyklistům na světě, a musím říct, že se tady cítím na kole absolutně bezpečně.

Bojuju s vedrem, dneska mi to nejede. Ať dělám, co dělám, hlava už toho má dost. Zkouším různé formy meditace, zabavení mozku nějakou činností, počítání dechu. Nic nefunguje. Jsou prostě dny, kdy se nohy nechtějí točit.

Projíždím kolem nádherné přehrady, moc rád bych se vykoupal, a na chvíli tak utekl odpolednímu žáru, ale nikde nemůžu najít příhodný vstup do vody. Nakonec se na mě usměje štěstí a já kousek od silnice zahlédnu malý vodopád a tůňku. Hned zastavuji, vysvlékám se z nechutného dresu a nahý usedám do chladné vody. Voda je skoro ledová, užívám si to a hlasitě výskám. Po chvíli si všimnu mladého páru, který se balí a znechuceně odchází, jen kousek od místa, kde se koupu. Pravděpodobně jsem je vyrušil z nějaké příjemné aktivity, nebo možná nemohli poslouchat moje výskání nebo vidět můj holý zadek. Ještě chvíli si dopřeju osvěžující vody a pak zase zpátky na kolo. Den končím v kempu na jižním konci nádherné přehrady na řece Guadalquivir.

Pico de Veleta, dneska se chystám pokořit nejvyšší bod závodu. Stoupání začíná asi v osmi stech metrem nad mořem. Docela příjemně se vlní, stoupám klikatící se silničkou s výhledem na krásnou krajinu a hory, je to téměř pitoreskní pohled. 

Až k závoře, za kterou už nesmí auta ani motorky, se jede celkem dobře. Jsem už ve výšce víc než 2 300 m n. m. a tisíc výškových metrů mě ještě čeká nahoru. Na parkovišti jsou stánky s občerstvením, kde si kupuji jídlo a pití na výjezd. Dávám si asi 3 kafe, než se konečně odhodlávám k finálnímu výjezdu. 

Po pár kilometrech se asfalt změní v hodně drsný gravel a pak nakonec ve velké kameny. Dost podobná cesta, jako ta, kterou jsem zdolával včera. Poslední asi dva kilometry tlačím kolo, zase zakopávám o šutry a nadávám. Naprosto stejnou cestou půjdu za chvilku dolů a taky budu kolo tlačit, protože si netroufnu tady jet a riskovat pád nebo poškození kola. Nakonec se fotím na vrcholu, jsem pořádně vyčerpaný, trošku naštvaný, ale na druhou stranu strašně šťastný, že jsem tady.

Cesta dolů (opět pěšky) mi netrvá tak dlouho jako tlačení kola do kopce. Přitom potkávám tři kluky na silničních kolech, silničních pláštích, kteří vyjedou až nahoru v sedle kola. Sundávám helmu a smekám před nimi. Smějí se a zdravíme se i směrem dolů, když kolem mě profrčí (oni v sedle, já pěšmo).

Klesání z Pico de Veleta, teď už na asfaltové silnici, je pecka. Projíždím městečkem Pradollano, v podstatě bez šlápnutí se dostávám k místu, kde jsem nechal svoji podsedlovou brašnu. Je tam, kde jsem ji ráno zanechal. Namontuji ji zpět a ještě pár desítek kilometrů si budu užívat klesání. Trasa se konečně odpojuje od té původní a já mířím dál na západ, k moři, k cíli do Tarify.

Jak jsem psal výše, posledních 300 kilometrů je opravdu náročných. Potkávám kopce, které musím tlačit, i když jsou na asfaltu, jsou tak prudké, že bych je s naloženým kolem prostě nevyjel. Cesty jsou místy dost rozbité, ale scenérie nádherné. Trasa vede kolem Caminito del Rey (proslulá turistická stezka podél skal), která je celkem známá, ale většinou projíždíme malými vesničkami, kde nejsou na turisty moc zvyklí, ovšem kdekoliv zastavím a občerstvuji se, všude jsou hrozně milí. 

Poslední den

Před cílem mě ještě čeká zajímavé dilema. Máme na výběr ze dvou variant trasy, která nás přivede do cíle. Volím kratší variantu (33 km) po krátkém asi dvoukilometrovém stoupání má už jenom klesat k moři, vede ale po velmi frekventované silnici, je to vlastně hlavní cesta na pobřeží k Tarifě. Tarifa je známá větrným počasím, poryvy větru by mohly celkem snadno způsobit pád z kola a na frekventované cestě je to extrémně nebezpečné. Nárazy větru nakonec nejsou tak silné, dopoledne je vítr klidnější, takže mám celkem štěstí a bez ztráty kytičky pomalu klesám až k odbočce z hlavní silnice a vedlejší cestou mířím do Tarfiy.

Projíždím městem, natáčím krátké video a blížím se k cíli, k soše obrovské kovové ryby, která je symbolem Tarify. V hlavně mi proudí tisíc myšlenek a je pro mě i teď, v době, kdy opadly ty nejsilnější emoce, těžké vyjádřit, co cítím. Jsem na sebe hrozně pyšný. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsem přejel celou Evropu, že jsem zvládl takhle extrémní akci a ve zdraví dorazil do cíle. Už vidím cíl, plechovou rybu. Křičím na celé kolo, mám v sobě tolik emocí, že prostě musí ven. 

V cíli na mě čeká Roberto de Osti, jenž projel cílem včera odpoledne, Irina Sosinská, která dojela třetí, a organizátor Andy Buchs. Dostávám pivo a já jim na oplátku dávám napít slivovice, kterou vezu od startu v Norsku.

Zvedám kolo nad hlavu, řvu na celou promenádu a kolemjdoucí turisté jen kroutí hlavou. Cesta mi zabrala 31 dnů a 12 hodin. Průměrně jsem jízdou na kole trávil 12 hodin denně, v průměru ujel každý den 240 km a nastoupal 3 800 výškových metrů. 

Po fotkách a rozloučení s ostatními si ještě užívám pár chvil v cíli úplně sám. Neubráním se slzám. Neskutečný výkon a úžasná cesta sem.

Moc si vážím toho, že mám to štěstí a můžu na takovou cestu vyrazit a pomýšlet na její zdárné dokončeni. Každá cesta mě něčemu novému naučila, u této jsem si například uvědomil, že to nejcennější v životě, můj čas tady na zemi, chci trávit se svými nejbližšími. To je i můj mesidž: cestujte, objevujte, ale vracejte se ke svým blízkým.