Nápad projít a na kole projet historickou hranici Čech a Moravy se ukázal jako inspirující. Na jaře jsem se zanořil do literatury, abych nastudoval historické souvislosti a zjistil, kudy že vlastně hranice mezi Čechami a Moravou vede. To podstatné jsem ale potřeboval načerpat v terénu. Nakonec jsem byl rád, že myšlenka zaujala i mou ženu Zuzku, a rozhodli jsme se těch přibližně 350 kilometrů projet společně na kole.
Zuzka neměla s bikepackingem žádné zkušenosti a z naloženého kola měla respekt. Nakonec se nám ale podařilo poskládat z vodotěsných brašen Ortlieb lehkou sadu pro letní období a po pár dnech zkoušení jsme vše zabalili a vyrazili na nádraží.
Historická hranice mezi Čechami a Moravou se táhne od trojmezí Čechy-Morava-Polsko, ležícího pod vrcholem Králického Sněžníku, až k trojmezí Čechy-Morava-Rakousko nedaleko Slavonic. Trasu od severu k jihu jsem plánoval projet za sedm dní, abychom měli pohodu a stihli cestou fotit a hledat historické mezníky, kterých jsem na mapách objevil několik desítek.
Severní Morava nás vítá zamračenou oblohou, předpověď počasí ale slibuje horký srpnový týden. I proto jsme to riskli a do brašen naložili jen to nejnutnější. Ostatně, noclehy plánujeme v penzionech, takže se nemusíme tahat ani se stanem a spacáky. Nejedeme tedy úplně „nadrsno“, ale alespoň na vlastní pohon, tedy na klasických horských kolech.
V neděli brzy ráno panuje v Dolní Moravě relativní klid. Turisté se ještě neprobrali a obří parkoviště doposud zejí prázdnotou. Zdaleka viditelná nová visutá lávka bude dnes mít jistě hodně klientů. Nás ale povrchní turistické atrakce nezajímají a stoupáme proti proudu Moravy k úpatí Králického Sněžníku, abychom se dostali co nejblíže historickému trojmezí. Největší moravská řeka tu ještě vypadá jako potok, který spěchá od pramene na svazích Králičáku kamsi k Hané. Zastavujeme v místě, kde se stezka strmě naklání a dál se na kole jet nedá. Fotíme se u řeky, otáčíme a konečně vyrážíme tím správným směrem.
Když po tři čtvrtě hodině opět projíždíme Dolní Moravou, parkoviště jsou téměř plná. Vypadá to, že půlka Česka se dnes rozhodla projít se stezkou v oblacích a přejít po visutém mostě, který vede nikam. My svůj cíl máme, je týden vzdálený a těšíme se, co nás cestou k němu potká.
První den je nakonec co do stoupání jeden z nejtěžších – přejedeme tisícovku Jeřáb (nejvyšší bod celého putování), osvěžíme se u pramene Tiché Orlice, odpoledne projedeme kolem tvrze Bouda, abychom večer zaparkovali u Kramářovy chaty na Suchém vrchu. Ta rozhodně není boudou, nýbrž parádním horským hotelem, stojícím v nejvyšším bodě Bukovohorské hornatiny.
Výše nad mořem už spát nebudeme, nicméně do nížiny se také nedostaneme. Celá trasa po historické hranici totiž vede víceméně po hlavním evropském rozvodí mezi Labem a Dunajem.
Následující den zužitkováváme nastoupanou výšku a přes Bukovou horu a rozhlednu Lázek postupně klesáme do Lanškrouna. Nikdy jsme v tomhle malebném městečku nebyli a o to více se radujeme z takových drobných objevů, jako je zdejší malebné náměstí. Nejenom naší cestou, ale i smyslem stezek Via Czechia je objevovat nepoznaná místa domoviny a poznat souvisle co nejlépe českou krajinu, přírodu a koneckonců i historii.
Před námi nyní leží lesnatý Hřebečovský hřbet, jenž se jako obrovská zkamenělá vlna vypíná mezi Českou a Moravskou Třebovou. Nakonec se nám podaří se na něj vydrápat a parádními lesy pokračujeme ke Koclířovu. Spaní máme domluvené ve zdejším poutním domě, které je součástí Fatimy Koclířov, jednoho z nejmladších mariánských poutních míst u nás. Včerejší luxus měníme za skromný pokoj v budově kláštera, obklopeného Lurdským parkem.
Hranice mezi Čechami a Moravou se začíná kroutit jako had a vykusuje velký oblouk kolem Svitav. Občas máme dilema, jak přesně se hranice držet, a do jaké míry dát přednost pěkným cestám nebo zajímavé přírodě. Nakonec svitavské historické mezníky oželíme a směřujeme dál po Hřebečském hřbetu k Březové nad Svitavou.
Starobylý hrad Svojanov postavil Přemysl Otakar II. na obchodní stezce mezi Brnem a Litomyšlí. Náš směr tuto historickou trasu kříží, a přestože máme ještě dlouhou cestu před sebou, čas na prohlídku hradu si najdeme.
Pozdě odpoledne funíme do kopců Sulkovecké vrchoviny, které se zvedají nad údolím Svratky. Všímáme si, že lesy tu začínají řídnout a nad Dalečínem vjedeme do oblasti, kde je kůrovec sežral úplně. Cesta se v čerstvých holosečích úplně ztrácí a hledat turistickou značku postrádá smysl. Kličkuji mezi větvemi a uvědomuji si, že na naše putování napříč zemí lze nahlížet i okem inspektora životního prostředí. Zatím to není špatné, ale mohlo by to být lepší.
Devět skal je nejvyšším bodem Žďárských vrchů. Přejíždíme jej čtvrtý den, a křížíme tak zároveň Centrální stezku Via Czechia. Poprvé od Dolní Moravy potkáváme na zdejší skalní vyhlídce více turistů, jinak jsme doposavad putovali celkem po prázdných cestách. O kus dál prozkoumáváme pramen Svratky, a dokonce se nám daří najít i pramen Sázavy. Jsme doslova na střeše Česka – kromě dvou uvedených řek pramení v okolí ještě Doubrava, Oslava a Chrudimka. Večer se jdeme smočit do Velkého Dářka. Najdeme si nádhernou písečnou pláž, kde jsme sami, a pozorujeme západ slunce.
Následující ráno si nejprve odškrtneme historický mezník u Žďáru nad Sázavou a pak vystoupáme k proslulému poutnímu místu Zelená hora. Poutní místa jsou důležitým prvkem na stezkách Via Czechia, jejich trasy procházejí nejenom kolem proslulých chrámů, jako je tento, ale míří i ke skromnějším zázračným pramenům nebo poutním kaplím.
Na okraji osady Šlakhamry zastavujeme u budky s figurínou celníka, která spolu s erby zemí upozorňuje na historickou česko-moravskou hranici. Druhé takové místo nacházíme o kus dále mezi obcemi Sirákov a Újezd. Dávnou hranici tu lidé stále vnímají – naštěstí nikoliv řevnivě, ale spíše jako historickou připomínku nebo podnět k podobným vtipným instalacím.
Z hranice uhýbáme na krátkou zajížďku do Polné. Lesy jsou tu vyrubané a já tuším zradu. Instinkt mě nezklamal, cesta se úplně ztrácí v marastu větví a stromů. Nakonec z toho nějak vykličkujeme, ale stojí nás to dost sil.
Nejhezčí mezníky na celé hranici nacházíme večer u Jihlavy. Jsou to čtyři pětimetrové kamenné pylony z doby Marie Terezie. Jihlava kdysi ležela na Moravě, ale jak město postupně rostlo, dostala se část i na českou stranu. Podobně rozděluje česko-moravská hranice i Březovou nad Svitavou, Jimramov a Svratku.
Konec cesty se pomalu blíží. Za Jihlavou nás čeká poslední dlouhé stoupání na Javořici, nejvyšší horu Českomoravské vrchoviny. Výjezd na její vrchol v odpoledním žáru rozdělujeme koupací zastávkou u Velkého pařezitého rybníka. Po nádherných cestách sjíždíme od Studánky páně do Studené, našeho předposledního nocoviště.
Následující ráno vyrážíme do zakaboněné oblohy. Zatímco u Domašína hledám hraniční mezník, začíná drobně pršet. Konečně příležitost vyzkoušet vodotěsnost našich brašen! Déšť ale nemá dlouhého trvání a ve výsledku nám jen omyje brašny od prachu.
Někde jsem se dočetl, že ve Strmilově mají podzemí, které lze navštívit. Na náměstí ve stánku se zmrzlinou se tedy nesměle dotazuji a k mému překvapení mi slečna s úsměvem podává klíče a přeje pěkný zážitek. Vida, jak vše funguje!
Vjíždíme do České Kanady, kterou takto před sto lety pojmenoval jindřichohradecký novinář Jaroslav Arnošt Trpák. Vítá nás krajina kopců, hustých lesů a mnoha rybníků. Projíždíme kolem Ďáblovy prdele, typického instagramového místa, kde se na fotku čeká fronta. Prostor plný výskajících dětí rychle opouštíme a pokračujeme dál na jih.
Na lesnatém vrchu se tyčí jedna z největších turistických zajímavostí České Kanady, hrad Landštejn. Mohutný hrad byl od nepaměti pomezní pevností stojící přímo na neklidné česko-rakouské hranici a dnes představuje jednu z nejzachovalejších ukázek středověkého pevnostního systému.
Z hradní věže již vidíme vrch Čihadlo, na jehož úbočí leží historické trojmezí Čech, Moravy a Rakouska. Trojhranný hraniční kámen nacházíme v lese, hned vedle rozcestníku a turistického přístřešku. Pořizujeme cílovou fotografii a vyrážíme do blízkých Slavonic na vlak.
Malebné Slavonice jsou nejzápadnějším městem historické Moravy, katastrálně však leží v Jihočeském kraji. I tato drobná geografická nesrovnalost nám potvrzuje, co jsme za týden na cestě pochopili: že hranice Čech a Moravy sice patří minulosti, projet se po ní je ale v mnohém inspirující.
Turistické a poutní stezky Via Czechia představují ucelený, důkladně zmapovaný a podrobně popsaný systém nejdelších turistických a poutních dálkových tras v České republice. Trasy jsou navrženy samostatně pro pěší putování, cykloturistiku, přejezdy na lyžích a vodácké splouvání. Síť Via Czechia čítá dohromady přes 10 000 kilometrů tras – což představuje téměř nekonečné možnosti poznávat celoročně a různými způsoby českou krajinu, přírodu a památky.
Pro cyklistickou variantu putování je ideální horské nebo trekové kolo. Trasy jsou vhodné pro bikepackingové putování, jsou vedené převážně po značených cyklotrasách nebo širokých lesních a polních cestách, pokud možno mimo asfaltové komunikace.
Ke stezkám vycházejí knižní publikace s podrobným popisem, profesionálními fotografiemi, mapami a výškovými profily. Tyto knihy lze zakoupit v každém knihkupectví a ve většině e-shopů.
Veškeré informace, online mapy, GPX soubory, tipy na cestu, doporučená ubytování, seznam přátelských míst atd. najdete na www.viaczechia.cz
DISKUZE