Jak vybrat nákladní vozík
Text: Ladislav Bláha
Foto: Ondřej Bejbl, Ladislav Bláha
Video: Pavel Werner
Přejezd je velmi speciální závod organizovaný Pavlem Štorkem z Koloběžky Hodkovice. Jde o přejetí republiky, momentálně z Nových Hradů do Osoblahy. Speciální je v tom, že není určena trasa ani přesný čas startu. Startuje se kdykoliv mezi pátkem 5:00 a sobotou 14:00 a cíl se zavírá v neděli ve 14:00. Jediné pevné body trasy jsou start, kontrolní bod v pivovaru Černá hora a cíl. Obvyklá délka trasy je cca 360 km s převýšením skoro 3 km.
Závodník nemá číslo, zato veze s sebou tracker - elektronickou krabičku, která hlásí jeho polohu a ukazuje ji divákům a soupeřům na webu. V terénu závodníka prostě nepoznáte. Tedy když vám vesničkou na vysočině projede ten den padesátý koloběžkář asi nějaké podezření mít budete
Přejezd je takovou koloběžkářskou formou běžeckého maratonu. Závod pro veřejnost tak šílený, že ho jezdí závodníci, ale taky vytrvalci a turisti, kteří podobně jako běžci nejedou na výsledek, ale jdou si dokázat, že tu ohromnou vzdálenost vůbec ujedou a dostanou se do cíle. Nejpomalejší chtějí trasu ujet. Rychlejší jít spát jen jednou, ještě rychlejší nespat vůbec a dát to najednou a až ti nejrychlejší porvat se o výsledek.
Patřím mezi ty turisty. Jel jsem přejezd dohromady třikrát s časy 54 h, 38 h a letos skoro 42 h. Letošní ročník byl speciální, koloběžky jsem před cca dvěma lety odložil trochu stranou a věnoval se spíš divoké vodě, a tak jsem příkladem toho, jak to dát na punk. Tvrdím, že přejezd je v hlavě, ne v nohou. Nekamenujte mě a vzpomeňte slov Lucie Wernerové : "To se vám to jezdí kila když máte metrák."
Smál jsem se tedy pro sebe, když kamarádi rušili start kvůli nedostatku tréninku. Já natrénováno měl. V únoru jsem jel jednou ke Keltovi a zpět a pamatoval si, že koloběžka byla druhý den vpředu prázdná. Druhý výlet byl od nás z Klecan na kanál do Troje a zpět na jiném stroji a do třetice jsem strávil asi 3x12 km na malé koloběžce Bizon (16x12) o dovolené na Rujáně popojížděním mezi plážemi, parkovišti a stánky se sledi v housce. Natrénováno jsem tedy měl!
Klíčové štěstí, které mě potkalo, byl parťák. Domluvili jsme se s Martinem Kočárkem, kolegou z několika Spacák Rallye, na společné cestě. Jeho paní odveze auto z Nových Hradů, přijede pro nás do Osoblahy a my pojedeme spolu. Cílem byl jeden spánek někde za kontrolním bodem. Super, nemusel jsem se starat o trasu, měl jsem vodiče. Nejraději jsem na výletech prostý účastník, takže skvělé.
V pátek jsem začal nepěkným hodinovým zpožděním už před odjezdem k Martinovi. Při balení jsem zjistil, že levá bota je prodřená skrz podrážku. Na start jsme dorazili do rozjeté společnosti a začal jsem s plánovaným servisem koloběžky. Bylo třeba zalepit přední kolo a levou botu.
Smůla č.1 – ukázalo se, že při rvaní koloběžky do rakve na střechu Martinova Priusu jsme způsobili prasknutí jednoho drátu v zadním kole. Ten krásně cinkal na uvítanou při příjezdu ke stolům hodující společnosti Přejezdu. Komici dorazili (tedy jeden Komik). Naštěstí zůstalo u jednoho drátu a zadní kolo o sobě celou cestu nedalo vůbec vědět.
Smůla č. 2 - duše předního kola nebyla píchlá, ale měla neopravitelně vytržený ventilek. Bota šla zazáplatovat hladce .
Smůla č. 3 - připravená náhradní duše zůstala doma na stole. Bohudík se mi podařilo mezi zodpovědně připravenými závodníky kroutícími hlavami, co jsem to za pako, sehnat novou duši. Děkuji!
Večírek byl pěkný, skromný na konzumaci a včas ukončený.
Snídaně vynikající a startovali jsme v 7:00 hromadným startem. Hned na startu jsem ztratil Martina, který vyrazil rovnou, zatímco já čekal až odjedou skuteční závodníci. Na první důležité křižovatce jsme se potkali a pokračovali sjezdem a poté rovinou Třeboňska. Ve sjezdu jsem mu ujel zase já. Ukázalo se, že jeho koloběžka tak trochu přibržďuje, což jí vydrželo skoro celý první den.
Cesta ubíhala v pohodě a v Hamru jsem dokonce v prodejně "čudlobijských potřeb" koupil náhradní duši. Jak začaly přibývat kopce, ubývaly síly a přibývaly opruzeniny. Jako už mnohokrát v minulosti jsem si vzpomněl, že se mám namazat předem. Už jsem věděl, co potřebuji a nemám. Sudocrem. Zůstal v hygi tašce na startu. Naštěstí Martin většinu kopců chodil (docela rychle) a mně se některé dařilo jet. Poledne a hlad nás zastihli v Nové Říši akorát u hospody s polévkou. Tam mi uschlo triko a od vysrážené soli jsem si poté oprudil i podpaží.
Jak se blížil večer, bylo jasné, že Černá Hora je stále daleko a tma se blíží. Za neustálého navigování směr Tišnov jsme se dostali do místa dlouhého parádního sjezdu končícího v Tišnově. Tak jsem valil dolů a ujel Martinovi. Dorazil do Tišnova, přejel kruháč se šipkou Černá Hora a čekal.
Když jsem čekal už fakt dlouho, začal jsem řešit, zda Martina něco nesundalo. A ejhle, nepřijatý hovor! Ano, ztratil jsem svého navigátora, protože v tom super sjezdu se mělo odbočit, do Tišnova vůbec nejet, jen ho líznout. No neujel mi, shledali jsme se na jeho trase a pokračovali.
Dost jsem si odpočinul během svačiny, ležení a čekání na něj. Přesto jsem se zase rychle ocitnul zpět ve stavu „všechno bolí (opruzeniny) když jedu a bolí ještě víc, když jdu“. Být na trase sám, asi jsem to někde zapíchnul a na kontrolní bod se vybodnul. Naštěstí mě nekompromisní navigátor a taky Marek Fořt (se kterým jsme se potkávali a ztráceli ho celé odpoledne), znalý trasy z loňska, dotáhli do pivovaru na kontrolní bod. Naordinoval jsem si dva utopence, několik chlebů se sádlem, banán a dvě piva a zalehli jsme do spacáků přímo na dvoře pivovaru.
Budíček byl za chvilku, spát jsme šli v cca 2:00 a vstávali ve 4:50. O půl šesté už jsme byli zpět na trase. Opruzeniny se zlepšily jen nepatrně a jen na chvilku, a tak jsem trpěl a těšil se do Boskovic na lékárnu. Dorazili jsme k ní přesně v 7:00. Byla zavřená, zato právě otevírala pekárna a tak si Martin dopřál turka. Druhá mohla být v Kauflandu lehce z trasy, tak jsme vyrazili tam.
Kaufland sice jede od sedmi, ale lékárna otvírala až v 8:00. Počkali jsme, sudocrem sice neudělal okamžitě žádný zázrak, ale po cca hodině zabral a ulevil mi. Přejezd byl zachráněn. Cesta ubíhala pomalu kupředu krajem, kde ještě vládne Jednota (COOP). Tam sice mají několik lednic, ale v žádné chlazené nápoje a prodavačky, narozdíl od pana Wonga, netuší proč by měly mít.
Překonali (vytlačili) jsme výrazný zub trasy přes Březinky, sjeli dolů pod Bouzov a zvolili trasu přes tvarůžky proslavené Loštice. Cestou jsem udělal chybu a pobyli jsme zbytečnou půlhodinu ve špinavém bufetu na točeném rádleru. Víte, jak se liší rádler od pana Wonga od točeného rádleru? Točený je plus deset korun, plus deset minut, teplý a s tunou keců navrch.
V Lošticích to Martin znal, a tak jsme nakoupili dobroty v tvarůžkové speciálce. Cesta k Litovli ubíhala hezky po vedlejších silnicích, ale s vedrem. Drželi jsme celou sobotu systém 20 km = nárok na odměnu v podobě rádleru u pana Wonga. Trasa nás ovšem naučila nepohrdat ani ostatními možnostmi. Takže u řeky Moravy jsme využili na doplnění vody (vypili jsme oba své lahve 1,5 l plus 0,8 l asi třikrát či čtyřikrát za den) opět hospodu. Lehnul jsem si na chviličku na lavičku a prý okamžitě usnul a chrápal mezi okolo sedícími vodáky.
Vedrem jsme se blížili k Uničovu předjížděni dalšími a dalšími závodníky. Panů Wongů málo a v Uničově benzínka. Přešel jsem z rádlerů na studené kafé Brown v plechu a to mě postavilo trochu na nohy.
Nad kopci v dálce se vznášel oblak dýmu, proletěli kolem nás hasiči a my po projetí pod stromy zrajících třešní se lepili ke stupátkům a nemohli se točit na špičce ani patě při výměnách. Krize dorazila na Martina a těšili jsme se na příštího pana Wonga. Intuice mě přiměla se v Pasekách zeptat první paní za plotem. Ano mají tu lednici pana Wonga za křižovatkou rovně (tedy mimo naši trasu). Dojeli jsme k Wongovi právě zamykajícímu mříže. Samozřejmě nás pustil dovnitř a zachránil krásnou lednicí plnou studených nápojů (učte se, zaměstnanci a manažeři COOP!).
Z Pasek započala dlouhá chůze vzhůru na Sovinec a dál. Na Sovinci nás čekalo velké překvapení v podobě úplně strhaného Toma, který se tam vynořil z lesa po červené od Paseckého vodopádu. Nadával, oddychoval, prostě si užíval učebnicovou paraviatiku. Po zmrzlině a mangové tříšti jsme společně vyrazili, aby nám Tom zmizel za horizontem. Jaké bylo překvapení, když nás dojel zezadu v Břidličné řka, že se byl koupat, aby ze sebe dostal ten prach a šťávy pralesa, co nasbíral cestou na Sovinec.
Bylo jasné, že nás čeká druhá noc. Měl jsem druhé kafé Brown a Tom zmizel někam na polívku. Z Břidličné nás na Broumov vedla navigace chvíli po hlavní a pak odbočila doleva na starou cestu, aby nás sérií kopečků, sice bez aut, ale kopečků, přivedla ke sjezdu (zhola zbytečnému) do Broumova. Tam si navigace zase postavila hlavu a jak jsme tak stáli a já hleděl do telefonu a zkoušel taky nahodit mapu s navigací, tak slyším Martina, jak říká: „Seru na ní, dám tam auto.“ No a když jsem zvednul hlavu od telefonu, vidím, že jsem sám.
Navigátor tam dal auto a zmizel. Tracker říkal, že jel napřed. Tak jsem vyrazil po šipkách Krnov kupředu. A dojel Toma. Ten si rychleji nahodil světla a odrazky, a tak mi zase zmizel. Čekal mě sjezd po hlavní na Krnov. Chvílemi jsem v dálce zahlédl Martina a upalovali jsme. Konečně jsem chvilku jel jako koloběžkář, a ne jako belhající se dědeček. A jak tak upalujeme stmívajícím se večerem, tak před námi mrak a blesky. Nejdřív daleko vpravo (nezvučné), pak blíž vpravo (4-5 km) a pak najednou prásk a vlevo, zato s hromem skoro hned.
To už jsem dojel Toma a Martina studujícího radar. Ptám se. Odpověď byla: “Mordoru se nelze vyhnout, bude trvat a bude velkej”. Převlíkli jsme se do pláštěnek, já byl hotov nejrychleji a vyrazil. Déšť přišel, blesky nepřestaly a když se déšť změnil na kýble vody a objevila se zastávka, skočil jsem okamžitě do ní. Kluci mě za chvilku dojeli a Tom bez zastavení pokračoval Mordorem dál.
Martin zaplul ke mě a studovali jsme radar. Ukazoval, že bouřka není zas tak široká, pohybuje se k Broumovu a za chvíli by měla přejít. Za ní že bude cca hodinová pauza, která nám ovšem nestačí na cestu do cíle a přijde další stejná. Zase cca hodinu hluboká. Počkali jsme až kýble zvolnili na déšť a pokračovali v cestě. Po hlavní do Krnova pak Glubzcyce a doleva na Osoblahu.
Déšť skutečně přestal ještě před Krnovem. Upalovali jsme tmou na cyklosvětla prázdnými silnicemi (za Petrowicemi jsme potkali srnče a srnu přímo uprostřed silnice) směr Glubzcyce. Hranice a s ní spojené otázky na testy, očkování a covid se nekonaly, byla jen cedule a nic víc.
Vlevo, kam jsme dřív či později museli odbočit, čile mlátily blesky. Déšť se na chviličku vrátil, ale víc a víc bylo jasný, že druhá bouřka přešla víc na sever od nás a my ji objedeme a blesky nepotkáme. Takže jsme dupali tmou k Osoblaze.
A tam jsme našli kemp, kde nás čekal aplaus, točený pivo do ruky od plzeňské dvojky Míra a Ondra, řízek s brkaší, sprcha a postel. Dojeli jsme. V čase 41:44 trasu 361 km. Děkuju, Martine, že jsi mě tam dotáhl!
Klíčový zážitek letošního Přejezdu pro mě byla parta. Na začátku, po cestě, na konci. Parta šílenců. Závodníci, vytrvalci, turisti, všichni šílenci nadšení pro bláznivé nápady Pavla Šporka z Klubu sadistů Hodkovice.
Během závodu byly použity vodotěsné brašny Gravel Pack od německého ORTLIEBu na předním nosiči TUBUS TARA. Kromě těchto větších nosičových brašen koloběžkáři hojně používají řidítkové brašny ORTLIEB Ultimate Plus, které se vyrábí ve třech velikostech (objem 5-8,5 litru). K zamýšlené návštěvě zralé třešňové aleje v deštivém počasí se hodí vodotěsný obal na toaletní papír ORTLIEB T-pack;-)
DISKUZE