Foto: Pepa Dvořáček
RAAM je známý svou nekompromisností: téměř 5 000 kilometrů dlouhá trasa vede z Kalifornie až do Marylandu a v průběhu člověk zažije všechny typy počasí. Letos navíc bylo extrémní horko. Souček s Navrátilem čelili kromě náročných podmínek také nedostatku spánku a vyčerpání. Počas závodu spali v průměru jen 3 hodiny denně. Jejich výkon inspiroval doma stovky lidí, kteří na Darujme.cz přispěli do jejich sbírky a zároveň organizovali nejrůznější sportovní a vytrvalostní výzvy.
S Martinem Součkem jsem se seznámil díky jeho projektu Kolo pro Adama a sledoval jsem s napětím i jeho loňský start na RAAMu. Kluky v Americe jsme podporovali z Čech na dálku prostřednictvím online fanouškovské non-stop štafety. Dostal jsem nyní příležitost se ho zeptat, co předcházelo jejich společnému úspěchu a také jaké jsou další jeho životní plány.
Zorka Šťastná
Zorce Šťastné dávali lékaři před třemi lety pár měsíců života. Rakovině se ale rozhodla nepoddat. „Nemoc mě naopak naučila žít naplno,” říká Zorka. S Martinem se setkala loni v říjnu na slavnostním uvedení série Do konce. „Prohodili jsme pár slov o závodu a sbírce a já vtipkovala, že spolu můžeme vyrazit na kole třeba u nás do cukrárny. Nečekala jsem, že se ještě uvidíme," říká Zorka. Jenže o pár dnů později přišel telefonát, v něm znovu v legraci prohozená poznámka, že když Martin s Tomášem za 8 dní a 8 hodin přejel celou Ameriku, mohla by Zorka za stejnou dobu přejet Česko, a šílený plán byl na světě.
Automaticky generovaný popis z alt
Automaticky generovaný popis z alt
Na spolupráci s Domestiky Zorku nadchlo i to, že cílem jejich mise je právě zviditelnit a finančně podpořit paliativní péči. „Samozřejmě v tom hraje roli i ego, chci se bít do prsou, že jsem to ve svém stavu dokázala. Ale zároveň to chci ukázat ostatním - že jsem pořád tady díky lékařům, a zároveň proto, že na sobě pracuju, po fyzické i duchovní stránce. Snad někoho můžu inspirovat, aby s tím začal dřív, než bude jeho tělo tak moc rozbité, jako to moje.”
Extrémní výkony mně vždycky fascinovaly. Sledovala jsem je a říkala si, jak bych asi obstála. Ale teprve teď, když umírám, mám odvahu do toho jít sama. Pro mě je těch 400 km stejně na hraně, jako pro Martina 5000 km, které jel v Americe. Aktuálně zvládnu objet pár bloků. Ale začínám pravidelně trénovat na trenažéru a věřím, že plánovanou trasu zvládnu i kdyby mě do Jablunkova měli dotáhnout gumicukem.
(Zorka Šťastná)
Stejně jako Martin ani Zorka nebude na porci kilometrů sama. Pojede ve štafetě se svými dcerami Verčou a Bárou, tak aby mohla ujet jen vzdálenost, kterou její tělo zvládne. Z toho, že by jí trénink příliš vyčerpal, strach nemá. „Naopak, ten závod se sebou samotnou mě žene dopředu. Řada lidí by mě měla za hvězdu, i kdybych seděla s nohama nahoru, jen proto, že žiju. Já si ale chci život především užívat. Vždyť je to nádherná jízda,” dodává.
DISKUZE