V mystické severní Anglii, kterou od divokého Skotska odděluje Hadriánův val, leží historická země Cumbrie. Cumbrie má zvlněnou krajinu tak krásnou, že inspirovala nejen Williama Wordswortha k romantické literární tvorbě, ale také ochránce přírody, aby tady vybudovali největší národní park Anglie. V jeho srdci leží také nejvyšší anglická hora Scafell Pike, která je vysoká 978m n.m. a největší jezero Anglie, kterým je Windermere. Ano, ano, samá superlativa. Kdo by nechtěl takovou oblast navštívit, že?
Když má člověk na výlet jenom víkend, moc parády s tím nenadělá. Ale požehnaná budiž královna Alžběta, která se s pomocí boží na svém trůně drží už 60 let, neboť díky její výsosti (a její odolnosti) se přiblížily velkolepé oslavy jejího jubilea, v rámci kterých nám přibyly k víkendu další dva dny státního svátku. A se čtyřmi dny už se z obyčejného výletu dá udělat pořádná výprava.
Opustili jsme tedy Londýn naditý pódii, na kterých se měly udávat nejslavnější představení a velkolepé koncerty popových hvězd, které měly na počest královny probíhat čtyři dny a čtyři noci, a vypravili jsme se na sever. Cesta trvala sedm hodin, které jsem prospala, protože na neštěstí jsem onemocněla a horečka se zimnicí si střídaly na mém těle jako žárliví strážní. Těšila jsem se do přírody. Těšila jsem se na zeleň, vzduch a hory. A strašně, strašně moc jsem se těšila do spacáku, až rozbalíme stan, protože nic nemiluju víc, než spaní venku.
Byli jsme s Bóšou nadšení z toho, že nám na Victoria Coach Station naložili naše skládačky bez zbytečných řečí. Vždyť nezabraly ani tolik, co průměrný kufr ostatních spolucestujících. Co by taky kdo říkal, že? Vystoupili jsme v městečku Windermere, složili kola a vyrazili směrem na sever k Ambleside. Přicházel už večer, takže jsme rovnou hledali nocleh, což dlouho vypadalo dost beznadějně. Rozvíjela jsem myšlenku o nepřístupnosti krajiny na vlas stejné, jako se všude ve světě mluví o chladnosti a odtažitosti Angličanů. Ale obojí je blbost. Nocleh jsme našli, krásný, u takové cestičky mezi kamennými zídkami. A ti lidé tady jsou na tom podobně, jako my, Češi. Lišíme se jen trochu. Zatímco Angličané jsou k cizincům rezervovaní a zdvořilí, Češi jsou k cizincům rezervovaní a podezřívaví. Ale obojí se dá prolomit osvědčenou pivní metodou.
Obloha byla zatažená, svět měl šedou a zelenou barvu. Vlhkost místním porostům svědčí. Takovou zelenou, jakou mají tady, neumí ani Photoshop. A to jsme netušili, co nás čeká následující dny, kdy vysvitlo slunce. Pravda, střídalo se s přeháňkami a pekelnou zimou v noci, ale tak už to tady na severu prý chodí. Mám výborný spacák, a Bóšu, který hřeje. Zapadneme do sebe jako skládačka a spíme, jako mimina. Bez ohledu na to, že v noci pršelo a foukal silný vítr, ráno bylo sucho a všechno nádherně vonělo. Vzduch byl tak čistý a lahodný, že mi to málem roztrhalo plíce, jak jsem se snažila všecek ho nasát a vlastnit na vždy.
Lehce po poledni jsme dorazili do Ambleside, kde jsme zatvrdli v restauraci, protože mi došly síly. Ale jak jsme tak nabírali energii z obrovského talíře All Day English Breakfast, prostudovali jsme místní průvodce a brožůry, ve kterých jsem narazila na úchvatné místo. Místo, které čarodějka, jako já musí nutně vidět, i kdyby měla po cestě tam i zpět vypustit duši.
Asi 2 míle od městečka Keswik, které leží na severním cípu jezera Windermere, leží mezi vrcholky hor na neuvěřitelném místě kamenný kruh Castlerigg. Je starší, než 2000 let, nikdo neví, za jakým účelem ho kdo postavil, a toto mystérium má naprosto společné se slavnějším bratrem, kterým je Stonehange na jihu Anglie. Jenže Castlerigg je mnohem kouzelnější. Ačkoliv si na placatém vrcholku nehoví jen tak bez dozoru a starají se o něj ochránci z National Trust, jeho magickou tajemnost a mystiku nevyrušuje oplocení, turnikety, ani stánky se suvenýry, které obklopují ubohé Stonehange. Kolem Castlerig je klid, na zelené trávě se v jeho blízkosti poklidně pasou ovce a kromě informační tabule a ohrady s brankou, která je v uctivé vzdálenosti, je tam jen tisíce let staré tajemství, duše keltských i anglosaských předků a všech romantiků uplynulých dob, kteří kamenným kruhům po celé Anglii přisoudili mystická tajemství.
Věřím, že tu noc u Castlerigg, ve stanu, který jsme rozložili mezi dvěma nádhernými duby, jsem se uzdravila asi nejvíc. Ráno jsme si dopřáli dlouhý piknik přímo u kruhu, fotoseanci a sluneční senzaci (ano, svítilo slunce!!). Jak jsme tam seděli, nebo popocházeli s foťákem, nebo filozofovali o životě, všimla jsem si, že ty ovce běhají všude. Úplně všude, jen do kruhu se neodvážila žádná. Nikdy. Za celé to překrásné ráno, které jsme tam se zesnulými Kelty strávili. I ovčí exkrementy byly všude (bohatě), jen ne uvnitř kruhu z těch zvláštních kamenů.
Když jezdíte na kole a je zima, tak máte hlad. jakmile jsme opustili okolí Keswiku s jeho vlnitými bezlesými kopci, rozhodli jsme se proto znovu zastavit v Ambleside ve stejné hospodě, jako včera a nabrat sílu z poctivého místního jídla. Musím přiznat, že mi chvíli trvalo, než jsem dokázala identifikovat nějaké typicky britské kulinářské speciality. Britové totiž vzhledem ke své monstrózní koloniální historii měli možnost ochutnat ve světě kde co a tak se taky nedá říct, že by byly britské pokrmy příliš originální. Je to spíš taková mega koloniální kuchyně – styl, který je možné nazvat „celosvětový mix“. Přesto však existuje pár jídel, které si s touto zemí spojuji. Jedním z nich jsou
brambory v kabátku. Ehm…překlad je to roztomilý…v originále Jacket Potatoes, samozřejmě. Každopádně, kouzlus mňamózus. Opečená brambora, nakrojená do kříže a naplněná může být čímkoliv, co máte zrovna po ruce, nebo na co je právě chuť.
Zatímco já srkala svůj čaj, Bóša neodolal své fotografické vášni a vyběhl do místních kopců, aby zachytil jezero a město ze vzletnějších úhlů. Když se vrátil zpocený a zadýchaný těsně před zavíračkou, radostně mi sděloval, že pro nás objevil báječné místo na spaní. Vydali jsme se tedy směrem z města. Cesta se zužovala a neustále zvedala. Byla tak prudká, že na to snad neexistují ani dopravní značky a já brzy přišla o síly, které jsem získala z bramborového kabátku. Ehm…však víte… Jacke Potatoes. Před očima se mi mžilo únavou a Bóša mě tam na tem kopec, mezi kamenné zídky a pasoucí se ovce, doslova vytáhnul. Uuuuffff. Možná, že věděl, jaký léčivý účinek bude mít ten pohled, atmosféra a ticho, které nás tam nahoře obklopilo. Měla jsem zase horké čelo. Ale pookřáli jsme v podvečerním slunci, které mělo zlatooranžovou barvu, oslňovalo nás a naše dlouhatánské stíny dosáhly snad až na protější kopce. Tu noc svítil úplněk, na zázrakem vymetené obloze. Kopce byly hladké a hebké, jak se na nich vlnila tráva, staré duby dýchaly tichým vědoucím dechem všech věků, které tady už stojí a stráží všechny české trampíky, kteří nocují na soukromé půdě staroanglických usedlíků.
Ráno jsme vstávali brzy, po skromné snídani z toho co zbylo, jsme skočili na kola a museli trochu zabrat, abychom před osmou byli už zase ve Windermere na autobusáku. Tam jsme na dvě cvaknutí zase složili kola a sedmihodinová jízda autobusem parádně posloužila ke strávení zážitků a psychické přípravě na další den do práce. Ani nás nemrzelo, že jsme přišli o přeslavné Jubilee, stejně o něm budou psát všechny noviny. Lake District nás tak očaroval, že jsme se neubránili představě, že bychom se tam přestěhovali. Kdybychom tam našli práci, proč ne...
www.bosa.cz - fotograf
www.cestyterez.com -autorka textu
[gallery link="file" order="DESC" columns="2" orderby="title"]
DISKUZE