První takové setkání s realitou nastalo ještě dřív, než jsme loď vůbec pořídili a přepluli s ní z Nizozemska, kde jsme ji koupili, do Kodaně, kde měla být další dva roky doma. Každá loď totiž musí mít zajištěný domovský přístav – marinu. A vzhledem k tomu, že Dánové zásadně nezvedají telefon s cizím předčíslím a e-maily moc neřeší, museli jsme po Kodani projet desítky kilometrů při hledání vhodné mariny.
A protože jsme oba neřidiči a Kodaň je město cyklistů, stalo se kolo prvním pevninským dopravním prostředkem, který jsme si vůbec pořídili. Netušili jsme tehdy, že se z něj stane jeden z nejdůležitějších pomocníků našeho života na moři. Ale měli jsme to zjistit velmi záhy.
Když člověk žije na lodi, zjistí, že mariny jsou takové malé světy. Na mapě vypadají jako pár mol, ale ve skutečnosti mohou mít rozlohu malého sídliště. Na první pohled romantika — ranní mlha, cinkání stěžňů, vůně moře. Jenže když potřebujete dojít tři kilometry do supermarketu a zpátky nést dvacet litrů vody a tašky s jídlem, romantika se rychle rozplyne.
V našem zimovišti, marině Svanemøllen v Kodani, jsme to z lodi do sprch, na záchod nebo pračky měli jeden kilometr tam a jeden zpět. V zimě, kdy je voda na molech kvůli mrazu vypnutá, to znamenalo minimálně jednu až dvě kilometrové výpravy denně. A rozdíl mezi tím, jestli jdete do sprchy pěšky, nebo jedete na kole, je v takových chvílích obrovský. A když prší, fouká nebo mrzne – jakože v Dánsku prší, fouká a mrzne v zimě skoro pořád – stává se kolo téměř otázkou přežití. Minimálně toho psychického :)
Další důvod, proč mít kolo, se ukázal při zásobování. Přístavy bývají často na okraji měst a cesta do nějakého většího, lépe vybaveného supermarketu může zabrat klidně půl dne. Tak třeba na ostrově Santa Maria na Azorech, kde jsme také strávili jednu zimu, je nejbližší obchod od přístavu kilometr po cestě, která stoupá do libově prudkého kopce. Ale vzdálenost není v tomto případě tou hlavní komplikací.
Santa Maria je totiž docela malý ostrov – třeba takový Uherský Brod (z něhož naše kolo Tern pochází) je rozlohou srovnatelný. A většinu potravin dováží nákladní lodě. Zpravidla se tak děje jednou za dva týdny, ale když se moře rozbouří, klidně i jen jednou za měsíc. Po takové době se čerstvá rajčata nebo salát promění v poklad, na který čeká celý ostrov a dovezené množství zdaleka nemůže pokrýt poptávku. V den, kdy přijede tanker, se z nákupu stává učiněný adrenalinový sport. Čerstvá zelenina mizí z regálů rychleji než vítr z plachet – a kdo má kolo, vyhrál.
Asi nejvíc jsme však kola na palubě docenili během covidu. S lodí jsme tehdy uvízli v Norsku. Hranice zavřené, lety zrušené – a tak, chtě nechtě, jsme museli zůstat, dokud se situace neuklidní. Možná si říkáte, že jsou horší místa, kde zůstat trčet, ale nás to zastihlo zrovna v momentě, kdy jsme všechny finanční prostředky vložili do právě dokončené expedice na Špicberky (viz blog na www.serenityexplorers.com) a rozhodně jsme nebyli připraveni na delší pobyt v jedné z nejdražších zemí Evropy. Nezbývalo nic jiného než si najít práci za místní valuty a minimalizovat výdaje.
Našli jsme si hned tři zaměstnání – sběr jablek v sadu, práci na slepičí farmě a v místním hotelu. A jako doprava mezi nimi? Kolo. Norské fjordy sice nejsou zrovna cyklistický ráj, pokud se nejedete jen kochat. Cestou do práce nás totiž čekaly samé kopce a útesy, a v zimě se přidává mráz a tma (v prosinci jsme měli slunce jen 20 minut denně!), ale kola nám tehdy zachránila rozpočet. A my jsme pochopili, že ta dvě kola a pedály jsou jen dalším pokračováním našeho dobrodružství života na lodi – jen na souši.
O přínosu kol na palubě tedy není pochyb. Najít ta pravá nám ale dalo práci. Kolo pro loď má svá pravidla: musí být lehké, snadno přenosné a jednoduché na údržbu. Ideálně s přehazovačkou z pevného materiálu, která něco vydrží nebo je aspoň nějak chráněná (poškození při přepravě letadlem se nám už jednou stalo, a to i přes několik vrstev vycpávek.) Víc převodů znamená méně utrpení v kopcích (viz Santa Maria nebo Norsko) a pevnější rám je často jistější než ultralehký karbon.
Kdo kdy byl na dvanáctimetrové plachetnici, ví, že na lodi není místo nazbyt. Každý centimetr i kilo se počítá. A i když má kolo s pevným rámem mnoho výhod (pevnost, větší kola, menší technickou náročnost), na lodi prostě není kam ho dát. Nezbývá než jít do skládačky – a i u těch je nutné řešit velikost. Zprvu jsme měli trochu obavy, ale nakonec se ukázalo, že moderní skládací kola jsou zázrakem inženýrství. Jedno nám dokonce slouží už krásných sedm let!
Navíc velkou výhodou skládacího kola je i to, že se vejde do autobusu nebo MHD. Od firmy Kolomotion jsme pořídili tašku na kolo, se kterou nás zatím pustili kamkoli. To nám značně rozšiřuje svět, kam se z přístavu dá dostat. A protože kola často využíváme i na nákupy, dost jsme ocenili nosič a cyklobrašny. Díky klukům z Kolomotion jsme objevili značku Ortlieb, která má naprosto skvělý systém rychloupínání a nákupy s jejich nepromokavými brašnami jsou opravdovou radostí – i na konci světa.
Po výběru kola nám tak zbývalo najít odpověď na tuto odvěkou nerudovskou otázku. A že nám to dalo zabrat. Původní záměr mít ho na palubě jsme zavrhli prakticky hned. I když by to bylo nejjednodušší a kolo by bylo hned po ruce, neustálé vystavení slané mořské tříšti by ho brzy proměnilo v hromádku rzi. A to nemluvě o tom, že by zavazelo obslužným lanům od plachet a pohybu po palubě.
Uskladnění v podpalubí, v jedné ze zadních kajut, je sice praktické, ale protože kromě opravdových milovníků kol si málokdo dovede představit sdílet postel s bicyklem, čeká nás vždy, když máme posádku, překládání kol do lodních lockerů – menších úložných prostor v kokpitu – na zádi. Vzhledem ke členitosti lockerů, zaoblenosti trupu a zaplněnosti nejrůznějším vybavením nutným k bezpečné plavbě připomíná celá akce uskladnění skládacího kola něco na pomezí komedie, tetrisu pro dospělé a archeologie.
Musíme totiž vytáhnout většinu obsahu lockeru, přeskládat jej a spolu s kolem zase uložit dovnitř. Také jsme se naučili kola po každé jízdě opláchnout sladkou vodou a občas prostříkat olejem. Všudypřítomná mořská sůl, a to i ta vzdušná, dává kolu neskutečně zabrat a bez ošetření by brzy zkorodovalo, i když by bylo schované. Nicméně, opakování dělá mistry – a časem jsme celý proces vychytali tak, že dnes nám i s montáží kol nezabere víc než deset minut.
Další zajímavé články najdeš v tištěné verzi Magazínu VENKU 2026. Čeká na tebe více než 80 stran zajímavého čtení a inspirace. Cestopisy, trendy a informace pro pobyt VENKU nejen na kole.
Pokud máš zájem o tištěný magazín VENKU, můžeš ho objednat zde za symbolickou korunu. Poštovné je dle aktuálního ceníku. Pokud si cokoliv objednáš z eshopu společnosti Kolomotion, systém ti magazín nabídne automaticky zdarma jako dárek. Starší ročníky můžeš do rozebrání objednat také.
DISKUZE