Jak vybrat nákladní vozík
Nákladní vozíky Burley
Rozvoj bikepackingových brašen a gravelových kol dal cyklistice nový náboj a jízda na štěrkoletu je dnes až téměř módní záležitostí. Všelijakých dlouhých mnohadenních závodů v terénu ať už náročném či jen šotolinovém přibývá v českém i světovém měřítku ohromným tempem a „gravel“ zkrátka zažívá boom.
Experti měřili a spočítali, že díky plnovousu ztrácím 1 vteřinu na každých 40 kilometrů. Tento handicap jsem se rozhodl řešit o 2 vteřiny kratší svačinou, takže jsem díky svému plnovousu o vteřinu rychlejší než moji do hladka oholení kamarádi. Tvrdí, že to není fair.
Hlavní výhodou je, že díky mým fousům nikdo nevidí mé chlupaté nohy, které si tvrdošíjně odmítám holit. Nevýhodou je, že si sebou musím vozit hřeben a “beard oil”. Tím se mi zvedá váha a mám místo jen na jedno pivo.
Gravel-bike mě hodně baví. Již několik let se účastním gravel-bike akcí po celé Evropě. Mám rád atmosféru, mám rád lidi, kteří se těchto akcí účastní. Zároveň tyto akce hodně podporuje Chimpanzee Nutrition. O závodu jsem se dozvěděl od své kamarádky Lian van Leeuwen. Fotila během trasování, takže jsem se mohl na závod těšit již před oficiálním zveřejněním. Dlouho jsem neváhal. Chtěl jsem se zúčastnit tohoto dobrodružství, zjistit “co ve mě je”, porovnat síly s kamarády a první ročníky jsou vždycky nejlepší.
Maroko mám rád. Je to zajímavá země, s výborným jídlem a překrásnou přírodou. S dcerou jsme strávili vánoce 2018 cestováním po Maroku na tandemu. Z Marakéše jsme se vydali přes Atlas. Štědrý večer jsme si povídali u ohně a k večeři si opekli zbytky chleba. Podnikli jsme tůru na nejvyšší horu Atlasu Djebel Toubkal a od rána do večera jsme se cpali místními mandarinkami. Bylo to krásné dobrodružství plné sluníčka a nových vůní v období, kdy je doma zima a truchlivo.
Vyplnit přihlášku je celkem časově náročné. Je třeba prokázat, že je člověk “při smyslech” a tudíž si je vědom všech možných nástrah, které by ho mohli při takovém závodě potkat. Jako pořadatel podobného závodu se tomu vůbec nedivím. Pro organizátory je to doslova noční můrou řešit třeba vážné zranění jezdce. Navíc na africkém kontinentě.
AMR je 1167 kilometrů dlouhý závod se startem v Marakeši a cílem na pobřeží Atlantiku. Trasa vede přes Vysoký Atlas, a tak asi nikoho nepřekvapí, že jsme nastoupali kolem 23000 metrů. Bylo extrémně důležité se s trasou důvěrně seznámit. Nechyběly 100 kilometrové úseky kde nebylo možné pořídit vodu ani jídlo což je celkem velký problém v horách, kde denní teploty přesahovaly 30 stupňů. Samotný závod se jede v systému start - cíl. Žádné etapy, žádná podpora. Každý závodník jede sám za sebe. Kdo spí, tak nevyhraje.
Extrémně náročný. Samotná vzdálenost, převýšení, nadmořská výška. Nemluvě o kvalitě povrchu “cest”. Jízda korytem vyschlé řeky je velký zážitek, ale jde to, když vychytáte techniku, zapomenete na bolest a šlapete jako stroj. Tlačení kola pískem je vysilující a demoralizující. Takovýto závod je však hlavně o psychice. Člověk musí sklonit hlavu a šlapat. Závod nedokončilo něco kolem 60 lidí a to z různých důvodů. Vyčerpání, přecenění vlastních sil, rozedřené zadnice… O to víc obdivuji jedince, kteří jeli několik dní jenom ve stoje, protože si nemohli sednout, nebo borec, který šel několik dní pěšky, protože mu praskla patka. Každý, kdo dokončí AMR si zaslouží obdiv.
Byl tam Aleš Zavoral, který dojel na krásném 13 místě za 4 dny, 20 hodin a 20 minut. Po něm jsem přijel já, na 44 místě za 5 dní, 14 hodin a 50 minut. Nechyběla česká legenda Jan Kopka. Celkem nás do cíle dorazilo pět Čechů a jeden Slovák. Pomáhat na trati jsme si nemohli. Bylo by to proti pravidlům závodu, který musí každý zvládnout sám, bez cizí pomoci. Samozřejmě to neznámená, že bychom nechali soupeře zdechnout v prachu, ale že si každý musí pomoci sám se svými mechanickými problémy, defekty, vézt si dostatečné množství jídla a pití a podobně. Po tom, co jsme se všichni sešli v cíli jsme se se svými bílými československými zadky vykoupali v Atlantiku.
U cesty jsem si našel čtyři větší kameny, mezi kterými jsem si vztyčil stan. (Zem je příliš tvrdá na kolíky a kamení je všude dost.) Měl jsem v plánu hodně spát, v průměru pět hodin denně. Díky tomu jsem se cítil každý den výborně a byl jsem schopný strávit 18-19 hodin denně v sedle. Vždy jsem se cítil bezpečně. Pochopitelně jsem se snažil kempovat dál od lidských obydlí, když už někde byla. Kolem jedné hodiny ranní mě však při uléhání nikdo nikdy neobtěžoval :-)
Na tu nekonečnou jízdu na kole. Na ty dálky. Na tu jednoduchost. Jídlo, pití, šlapat a spát. To jsou krásné problémy. Maroko je krásné, plné překvapení. Představte si, že jedete dny vyprahlou pouští a znenadání vám zmizí půda pod nohama. Pod sebou vidíte stovky metrů hluboký kaňon. Palmy, zelená políčka, vodopády, ptačí zpěv.
“Jízdu” pískem. Černo - černá tma, rovina a rychlost 1 kilometr v hodině při maximálním fyzickém vypětí. Ale jak to tak bývá, tohle už je dávno pryč a i na tento moment se dívám s nadhledem. Byl to jen malý okamžik jednoho velkého dobrodružství.
Několikrát jsem byl pozvaný na čaj, ale ne vždy jsem pozvání přijal. Chtělo se mi jet. V jednom dlouhém stoupání mě pozvali tři řidiči na oběd. Seděli jsme ve stínu kamionu na barevném koberci. Z velkého Tajinu uprostřed jsme si jeden po druhém pravou rukou nabírali do úst. A vzhledem k tomu, že jsem byl host, tak mě pánové hledali ty nejlepší kousky skopového. Vzpomněl jsem si na maminku, jak mi říkala: “Nejez rukama”. Tady mě tři cizí chlapi prakticky krmili. Berbeři v horách jsou dost konzervativní, takže žádné velké emoce jsem nevídal. Naučil jsem se pár slov a frází a všechny kolemjdoucí jsem vždy nahlas zdravil. Děti křičeli a snažili se co nejdále utíkat se mnou, pánové na chvíli přestali povídat a sledovali co to kolem nich jede. Ženy odvraceli své pohledy do té doby než měli jistotu, že se nikdo nedívá.
Je pravda, že s dcerou na tandemu jsme si Maroko vychutnávali víc. I to, že máte parťáka, s kterým všechno sdílíte, máte víc času zastavit. Dát jídlu víc času, jen tak bloumat a pozorovat. Přesto bych AMR vřele doporučil. Je to intenzivní zážitek v kulturně zcela odlišné zemi, přesto bezpečné s hodnými lidmi. Trasa závodu vede často odlehlými oblastmi, kam se při běžné turistice nedostanete. Hlad a žízeň vás donutí zastavit na místech, která by jste za normálních okolností minuli.
Závod jsem jel na kole OPEN W.I.D.E. s průměrem kol 650b na 2.1 širokých pláštích WTB BeeLine a musím říct, že lepší kolo bych si nemohl přát. Je pravda, že v některých hodně rozbitých sjezdech jsem si přál odpruženou vidlici, ale znovu bych vyrazil bez ní. Po většinu trasy by to byla zbytečná váha navíc. Nízká váha kola a vybavení je základ úspěchu.
Ano. Už bych nikdy nenechal doma aerobars. To byla velká chyba. Měl jsem po závodě dlouho problémy s rukama.
Málo. Závod startuje v únoru, takže počasí na trénink nic moc. Najel jsem 500 kilometrů mezi Vánoci, a pak jsem se o něco snažil v rámci trojboje rodina - práce - sport. Upřímně jsem se rozjížděl během závodu. První den byl nejtěžší. Start byl hromadný, z Marakéše jsme dokonce vyjížděli pod policejním dohledem. Pochopitelně se to zvrtlo a počátečních 50 kilometrů se jelo přes 40 km/h. Nevadilo mi to. Cítil jsem se dobře a jízda v balíku byla příjemná. Dokonce jsme si dost s kamarády povídali. Krize nastala ve chvíli, kdy se začalo stoupat. To jsem cítil, že nemám natrénováno. Ve 2000 m.n.m. přišly křeče. S každým dalším dnem se mi jelo lépe a lépe.
Bohemian Border Bash Race. Dobrodružství, které jsem si vymyslel a organizuji já. Je to 1300 kilometrů dlouhý závod trasovaný po hranici Čech. Start a cíl je v kempu v Česko-saském Švýcarsku, kde již třetím rokem, v jiném termínu, organizuji gravel akci zvanou Bohemian Border Bash Camp. Trasa závodu vede přes Krušné hory, Český les, Šumavu, Český Krumlov, kde ve spolupráci s městským úřadem plánujeme CP1. Dále pak po “hranici” mezi Čechy a Moravou na sever, do Orlických hor, přes Gory Stolowe, Adršpach, Krkonoše a Jizerské hory zpět do cíle. Asi nikoho nepřekvapí, že se na takto naplánované trase nastoupá téměř 23000 metrů. Start je v sobotu s východem slunce a do cíle je potřeba dorazit nejpozději další sobotu před západem slunce. Více informací naleznete na webu www.borderbash.cc
DISKUZE