Vlakem kolem Asie se skládačkami 1.
Ostrov Tchaj-wan, nebo také Formosa, má většina Evropanů v povědomí jako jednu velkou továrnu. Stejně tak jsem tento ostrov, o rozloze menší poloviny České republiky, vnímal i já.
Nicméně se stačí podívat na mapu a okamžitě vám je jasné, že na Tchaj-wanu bude co objevovat. Vysoké hory, hluboké kaňony, krásné pobřeží, zapadlé vesničky. Objevovat můžete týdny i měsíce. Tchaj-wan vás přijme s otevřenou náručí.
Měl jsem možnost si prodloužit pracovní pobyt na Tchaj-wanu o pár dnů. Vzhledem ke krátké době a hornatému terénu bylo využití nabídky zapůjčení skládacího elektrokola Tern Vektron D8 přirozené.
Hlavní město Tchaj-pej je proslulé svými nočními trhy. Na několika místech, tradičně každý večer, stovky trhovců rozbalí své méně či více improvizované stánky a prodává vše od oblečení, přes hračky až po průmyslové zboží. Co je však na nočních trzích to nej, to jsou kulinářské zážitky. Doslova za pár tchaj-wanských dolarů vyzkoušíte nepřeberné množství místních specialit. Ta nejvyhlášenější je stinky tofu – smradlavé tofu. Shodou okolností se má cesta termínově potkala s Tchaj-wan National Day. Ulicemi Tchaj-peje prochází průvod plný alegorických vozů, představují se kulturní a sportovní spolky. Průvod otevírá vojenská delegace. Úžasný koncentrovaný pohled na místní kulturu.
Tchaj-wanci jsou hrdý a velmi pozitivní národ. Vzhlíží spíše k Japonsku než k vnitrozemské Číně. Jejich smysl pro pořádek, přesnost, jejich záliba v turistice dělá z tohoto ostrova bezpečnou destinaci pro nezávislé cestování.
Shodou okolností se má cesta termínově potkala s Tchaj-wan National Day. Ulicemi Tchaj-peje prochází průvod plný alegorických vozů, představují se kulturní a sportovní spolky. Průvod otevírá vojenská delegace. Úžasný koncentrovaný pohled na místní kulturu.
Na dohled od Tchaj-peje prudce stoupá pohoří Yangminshan s nejvyšší horou Qixingshan (1 120 m.n.m.) První dílčí cíl cesty. Stoupání mi zpestřil jak téměř letecký výhled na Tchaj-pej, tak především pestrost místní krajiny. Pohoří Yangminshan je vulkanického původu a stále je tady ještě mnoho aktivních gejzírů, na mnoha místech uniká síra. Cestou na hřeben dokupuji u silnice několik druhů pro mě zatím neznámého ovoce. První noc trávím kousek od stále aktivního hrdla, ze kterého uniká síra a občas se ozve zvuk připomínající odfukující parní lokomotivu. Za turistickým centrem je krásný plácek, akorát pro můj stan. Ráno slunce spustí úžasné představení, jehož paprsky postupně osvěcují okolní pohoří. Vyrážím na pěší tůru na nejvyšší vrchol pohoří Yangminshan. Překvapeně už kolem osmé hodiny ráno potkávám velké množství Tchaj-wanců vracejících se z vrcholu. Jejich obliba v pozorování východu slunce je bezbřehá. Často pak v pracovní den vyrážejí třeba ve 3 hodiny ráno, aby před odchodem do práce stihli desetikilometrový trip.
Včerejší nekonečné stoupání logicky předcházelo stejně dlouhému klesání k pobřeží Východočínského moře. Město Jinshan nemělo být oficiálně ničím zajímavé. Což pro mě znamená jasný vzkaz „jeď tam“. Už průjezd hlavní ulicí naznačoval odlišnost života tady, na periferii, proti tomu Tchaj-pejskému. Byl sváteční den, snad všichni obyvatelé města vyrazili na tržiště. Hlava na hlavě, prodejci se překřikovali, kdo z nich má lepší čaj, smradlavé tofu nebo smažené ryby. Prodírat se s kolem bylo nemyslitelné. Můj parťák Tern na mne čekal ve vedlejší uličce a já se vydal nasávat ruch tržiště. Všechny smysly fungovali na sto procent – roztodivné vůně měnící se doslova na každém kroku, hra barev různého ovoce a koření, dosud nepoznané chutě dosud nepoznaných ryb. A na konec nejlepší pomalu překapávaná ledová káva na světě. Za tím si stojím.
Cesta po pobřeží kolem města Keelung měla být rájem pro cyklisty. Nevím, jestli jsem údajnou cyklostezku minul nebo mé očekávání bylo jen přehnané, ale cyklistická trasa mnohdy vedla po kraji čtyřproudé silnice, jindy zase křižovala dálnici. Takže rychle pryč. S malou zastávkou na koupání na jediné pláži v okruhu 50km jsem zabočil znovu do hor. Stoupání do zlatokopeckého městečka Jinguashi bylo ještě příkřejší něž to včerejší. Tato oblast je zajímavá především japonskou architekturou a pro Tchaj-wance je jednou z nejnavštěvovanějších oblastí. Zdejší kemp má poněkud odlišné parametry – ani kousek trávy, stanuje se na betonu nebo ještě lépe ve velké společné místnosti. Přesto má nejvyšší hodnocení. Tchaj-wanci kempování milují.
Kdo z nás by neznal lampiony štěstí. Jejich domovem je právě Tchaj-wan, konkrétně oblast kolem vesnic Shifen a Pingxi. Nejlepším způsobem je přijet zde vlakem po staré hornické trati. Příjezd do Shifenu je impozantní – vše se zde točí kolem železnice, takže středem úzké hlavní ulice vedou koleje. Domy se téměř dotýkají přijíždějícího vlaku, lidé pouštějící lampiony štěstí jen těsně uhýbají před troubícím vlakem. Scéna opakující se hodinu co hodinu. Zdejší údolí hluboko ve vnitrozemí je proslulé také svou čistou krajinou plnou vodopádů. Co však zamrzí jsou všudypřítomné lampiony v korunách stromů a na břehu řeky.
Čas se krátí. Pokračuji přes další pásmo pohoří do města Pinglin, které je centrem pěstování čaje na Tchaj-wanu. Stačilo se přehoupnout přes hřeben a krajina se opět změnila. Jižní svahy jsou téměř bezezbytku obdělávány, fotogenická terasovitá políčka čajovníků mne pak doprovázejí až do údolí. Navštěvuji první sušárnu čaje a kromě nákupu mne majitel zve na šálek neskutečně delikátního zeleného čaje. Jeho až hodinářsky jemná práce s konvičkou byla úchvatná. Několikrát zaléval svou chloubu, čaj Longsho, přivoněl, ochutnal a pořád dokola. Zážitek nejen chuťový, ale i vizuální.
Cesta do údolí k řece nevyslovitelného jména vedla pečlivě upravovanými čajovými plantážemi po místních silničkách. Nečekaně, pár kilometrů před koncem dnešní etapy, však zahlédnu značku cyklostezky. Odbočuji a jsem naprosto v úžasu – cyklostezka zařízlá ve svahu nad řekou, po několika set metrech zase pokračující po visuté lávce přímo nad hladinou. Pár kilometrů cyklistického ráje. Projel jsem si ji třikrát.
Čtvrtý den krátké cyklodovolené mě čeká 40 km úsek, jak jinak než přes hřeben. Cílem je lázeňské město Jiaoxi na východě ostrova. Pokyn zněl jasně, v 10:00 být v hotelu připraven na prezentace budoucnosti značky Tern. Splněno, v 9:59 přijíždím k hotelu, plný vděčnosti za poslední čtyři dny.
Jsem si vědom, že jsem poznal jen malý střípek nádherného ostrova Formosa, ale rozhodně celý výlet stál za to.
DISKUZE