I proto jsme se rozhodli, že nastal čas pro změnu a že by nebylo od věci strávit nějaký čas na jihu v teple. A tak jsme v roce 2022 přišli s expedicí „Z Arktidy do tropů“. Cílem bylo proplout plachetnicí celé evropské pobřeží od polárního kruhu až po Kanárské ostrovy a během plavby pořádat clean-upy a navštívit místa, která již z předchozích plaveb známe, abychom mohli porovnat, jak se mění vzhledem ke změně klimatu a znečištění.
V letech 2022 a 2023 jsme propluli celé norské pobřeží, přepluli Severní moře na Shetlandy a pak dál přes Orkneje a Skotsko do Irska. Ať už sami, nebo s posádkami jsme celkem upluli téměř 4 000 km a letos nás čekalo velké finále celé expedice – nonstop přeplavba Atlantiku na Azorské ostrovy a pak dál na Kanáry.
Vyplout na oceán ale není jen tak. Přímou trasou je to na Azory 2 000 km nonstop plavby dnem i nocí. Takovou vzdálenost jsme s naší lodí v tom nejlepším případě schopni uplout za 11 dní. Ale protože kvůli větru plachetnice málokdy pluje nejkratší trasou, museli jsme být připraveni i na variantu, že se expedice protáhne na 21 dní. Vše za situace, že během celé plavby není možnost doplnit vodu, naftu, jídlo či dovolat se jakékoliv pomoci. A tak jsme večery po práci trávili neustálým přepočítáváním kalorií, spotřeby pitné vody na hlavu, vymýšleli, jak uskladnit dostatek pohonných hmot pro případ bezvětří, sháněli mapy, řešili satelitní komunikaci, plánovali trasu a studovali počasí.
Jak už bývá u našich plaveb zvykem, žádnou nepodnikáme jen tak. Vždy se snažíme, aby expedice, které pořádáme, měly nějaký přesah. V případě této výpravy jsme chtěli poukázat na změnu klimatu a z ní plynoucí důsledky. Trasa z Anglie na Azory se běžně kvůli převažujícím větrům pluje nejdříve na začátku července. Na základě našeho studia synoptických map za posledních 5 let jsme ale došli k závěru, že počasí v Evropě je již tak zblázněné, že tuto trasu lze absolvovat o měsíc a půl dříve. Což jsme chtěli dokázat. A tak byl den našeho startu stanoven na 15. května v městečku Penzance na jihu Anglie.
Expedice by nebyla správnou expedicí, kdyby ji neprovázely nejrůznější komplikace. A ani naše nebyla výjimkou. Zatímco jsme s Máří přeplouvali z Dublinu Irským mořem do Británie, museli jsme řešit zadržení zbrusu nových záchranných vest irskými celníky (kteří si k jejich vydání napálili tak vysoké clo, že bylo vyšší než jejich pořizovací cena) nebo problémy s přeprogramováním větrného generátoru, aby dobíjel naše čerstvě instalované lithiové baterie. Ale asi nejvíce jsme pociťovali, že nás na expedici bylo kvůli zdravotním a osobním komplikacím o 2 členy méně. V situaci, kdy se během plavby budeme muset neustále střídat v hlídkách za kormidlem, budou chybějící ruce opravdu znát.
Navíc tím, že jsme veškeré náklady hradili z vlastního a jako posádka jsme se na výpravu společně skládali, výpadek dvou lidí rovněž znamenal, že jsme nemohli pořídit novou hlavní plachtu a odsolovací zařízení, abychom měli jistotu, že nedojde pitná voda. Bohužel ani crowfundingová kampaň nesesbírala finální částku, a tak jsme to museli risknout a vyplout se starou zašitou hlavní plachtou a jednou menší rezervní. Naštěstí se nám podařilo vyřešit dostatečnou kapacitu vody. Tady patří velký dík za pomoc firmě AZUB, která nám poskytla vaky na vodu značky Ortlieb, které nám navýšily kapacitu vody o 100 litrů, aniž bychom museli cokoliv složitě instalovat.
15. května nás s Máří v Penzance doplnili naši kamarádi Alex, Karel a Roman, a posádka expedice tak byla pohromadě. Dva dny jsme strávili zásobováním a 17. května konečně vyrážíme směrem k souostroví Scilly, poslední výspě civilizace před širým oceánem. Když jsme po cestě míjeli Land’s End, nejzápadnější výběžek Anglie, kde jsme před dvěma týdny pomáhali pobřežní stráži s pátráním po člunu strženém vlnami na otevřené moře, dochází mi, že my takové štěstí uprostřed Atlantiku mít nemusíme. Budeme mimo běžné lodní trasy a bez možnosti jakéhokoliv spojení. A i když se nám podaří spojit přes satelit, než se k nám nějaká záchrana dostane a najde nás, může to trvat i několik dní, během kterých se může stát cokoliv. Černé myšlenky však brzy zahnal krásný západ slunce a delfíni, kteří si asi hodinu hráli přímo za naší zádí.
Na Scillích dobíráme poslední zásoby a využíváme čas při čekání na příhodný proud zaškolováním posádky. I když se kluci s námi již v minulosti párkrát plavili, mořeplavba přeci jen není jejich denním chlebem. Já – jako kapitán – si také dopřávám luxus v podobě na hodně dlouho posledního, tříhodinového, ničím nerušeného spánku.
V šest večer zvedáme kotvy a vyplouváme do mrholící šedivé oblohy. Po 2 hodinách míjíme poslední výspu pevniny, maják Bishop Rock, jehož světlo, které postupně sláblo v dálce za zádí, se stává na dlouhou dobu posledním kouskem země, který vidíme.
První dny jdou dobře. Plujeme poměrně svižně. Během tří dnů jsme upluli téměř 300 z celkových 1100 námořních mil k Azorům. A co je důležitější, povětšinou pouze na plachty.
Postupně trénujeme posádku, vaříme a užíváme si doslova a do písmene nekonečných výhledů. V podvečer třetího dne se však na západním obzoru začíná formovat hradba temných mraků. Podle předpovědi se má o půlnoci nasunout na naši pozici severozápadní 20uzlový vítr, což by nám mohlo hrát do karet a hodně nás zrychlit. Realita však byla jiná.
Večer jsem všem rozdal úkoly a udělal briefing k noční plavbě v silném větru. Vždy je lepší být připraven než překvapen, a tak nechávám nachystat horkou vodu na čaj a kávu, svačiny a zároveň opakujeme posádce, jak se chovat v bouřlivém počasí. V 21:00 naposledy přes satelit kontroluji počasí a jdu spát, abych byl odpočatý na hlavní nápor živlů. Posádka má za úkol držet jihozápadní kurz a vzbudit mě při střídání hlídky ve 23:00, kdy mám v plánu preventivně zmenšit velikost plachet (refovat), aby odolaly předpovězené síle větru. Posádka se však v noci rozhodla, že je vítr ještě slabý a nechává mě spát až do půl jedné ráno, kdy věci nabraly dramatický spád. Prakticky během 5 minut vítr skokově mění sílu i směr. Místo předpovězených 20 uzlů fouká 25, v poryvech 30, a ne zezadu, ale šikmo proti nám, což při stávajícím kurzu zvyšuje namáhání plachet. Do toho se přidává hustý déšť a není vůbec vidět. Rychle se oblékám a běžím na palubu co nejdřív refovat plachty, což v daných podmínkách představuje nerovný boj, a s výsledkem tedy nejsem úplně spokojený. Víc už ale dělat nemůžeme. Pokračujeme na nejmenší možnou plochu plachet dál nocí a vlnami, které začínají růst. Ve 3 ráno se ozývá obrovská rána. Ve tmě nejprve nevidíme, kde by mohl být problém. Až Maruška, vyběhnuvší z podpalubí, ukazuje na roztrženou hlavní plachtu. Nepřežila jeden z poryvů. Musíme ji okamžitě sundat. Burcuji celou posádku. Někdo musí jít na příď ke stěžni. Už to je v daných podmínkách – temnotě, dešti, silném větru a velkých vlnách, které lodí zmítají ze strany na stranu – samo o sobě heroický výkon. K tomu však musí ještě vylézt kousek na stěžeň, aby dosáhl na zbytky plachty a stáhnul ji dolů. Chtě nechtě tam musím poslat Marušku, která má z celé posádky nejvíc zkušeností a ke které mám největší důvěru. Ale bojím se o ni. Stát se může cokoliv. Po 3 pokusech (přičemž při jednom se jí nechtěně spustila záchranná vesta) a hodinovém úsilí se jí však podařilo i za pomoci Romana plachtu zpacifikovat. Dál pokračujeme už jen na přední plachtu (genu) a motor.
Jsme unavení. Napsal bych „vyždímaní“, ale vzhledem k tomu, že jsme byli mokří skrz na skrz od deště a vln, by to nebylo přesné. Bojujeme. Morálce moc nepřidá ani volání mayday od rybářské lodě, které jsme zachytili. Nad hlavou nám přelétá záchranné letadlo, které nás v nízké výšce několikrát obkrouží, pravděpodobně v domnění, že hledá nás. Postupně se všichni uzavíráme do sebe, mlčíme a snažíme se odolávat temným myšlenkám. Už se nikdy nedozvíme, jestli rybáře zachránili, nebo ne. Ve 4 ráno tristní situaci vylepšilo ustání deště. Sem tam vykoukl i měsíc, který moře osvětlil. Raději bych to ale neviděl. Vlny o výšce 3 metrů se zpěněnými zalamujícími se vrcholy klidu nepřidají. Směr větru nás tlačí blíž ke španělskému pobřeží. Chvíli si pohrávám s myšlenkou plout směrem k přístavu A Coruña, ale v těchto podmínkách by se jednalo o hazard a všechny námořní příručky od toho zrazují. A to nepočítám útoky kosatek, které zde v uplynulých letech potopily spousty lodí.
S bouří a jejími dozvuky jsme se nakonec potýkali po celý následující den a za kormidlem jsem strávil nonstop 16 hodin, než se podmínky uklidnily natolik, že bylo kormidlování zvládnutelné i ostatními. Přišli jsme sice o hlavní plachtu a jednu záchrannou vestu, ale nic závažnějšího se nestalo a nakonec jsme si i užili parádní plavbu při surfování s lodí z úbočí velkých vln. Následující den jsme na stěžeň nainstalovali náhradní menší hlavní plachtu, kterou jsme měli v záloze, a pluli jsme dál. Cestu nám zpříjemňovali delfíni a velryby. Udělalo se taky nakonec teplo, a mohli jsme díky tomu odložit těžké bundy. A tak jedinou nepříjemností bylo poměrně dost odpadu, který jsme v oceánu viděli. Po 10 dnech plavby jsme mohli změnit i kurz, který nás teď konečně začal vést přímo na Azory. Kluci si libovali, že stihnou letenky, a všichni jsme se těšili na prozkoumávání ostrovů. Radost to byla ale předčasná.
Necelých 200 mil východně od Terceiry a severně od São Miguel nás zastihla třetí bouře. Nejsilnější. I když nám kamarád přes satelit posílal předpovědi a věděli jsme, že nás ještě čekají trošku obtížnější podmínky, nemělo to být nic hrozného. Nakonec jsme se ale 2 dny probojovávali 30uzlovým větrem a vlnami o velikosti rodinných domů. Musím říct, že i já, který jsem za 15 let na moři zažil hodně, jsem sem tam nevěřil svým očím, když jsem na vrcholu vlny za kormidlem zíral do 8metrové propasti. V takové chvíli vám hlavou prolétnou nejrůznější myšlenky. Zvlášť když jste unavení a za kormidlem bojujete 18 hodin v kuse.
Ale k překvapení mnohých, i mého, to nebyl strach. Cítil jsem svobodu. Asi nejvíc by se to dalo přirovnat k hluboké meditaci. Byl jsem tady a teď, v přítomném okamžiku. Osvobozen od starostí a mylného pocitu kontroly. V naprostém souznění s přírodou, rytmem vln a větru. Stoprocentně splynut se vším. Odevzdal jsem se moři a za tuto pokoru se mi odměnilo životním zážitkem. Nebo snad zažitím ŽIVOTA?
Jak bouře přišla, tak i odešla, a po jejím skončení jsme byli už jen necelých 100 námořních mil – den plavby – od ostrova Terceira. Trochu nás zaráželo, že jsme ještě neviděli žádnou loď, ale přece jen jsme byli severněji od pravidelných námořních tras. 50 mil od ostrova bychom snad mohli vidět nějaké jeho vrcholky, ale stále nic. Ba co víc, ani na vysílačce jsme nechytali žádné vysílání! 30 mil od ostrova jsme začali trochu pochybovat, jestli jsme tu správně. No a když jsme nic neviděli ani neslyšeli 20 mil od ostrova, začali jsme vyloženě propadat nejrůznějším konspiračním teoriím. Tak třeba Karel přišel s tezí, že ty obrovské mraky, co jsme viděli, nebyly bouřky, ale jaderné hřiby 3. světové války a Azory se vypařily. Alex razil teorii, že Azory jsou nafukovací a že je nafukují jen na turistickou sezonu. A protože jsme tu moc brzo, musíme počkat (popravdě nevím, jestli něco v podpalubí hulil, nebo už měl po těch 2 týdnech dost). No a konspiraci, že se kapitán při navigaci sekl a ostrovy prostě minul, jsem pod pohrůžkou „procházky po prkně“ utnul hned v zárodku (posádce naštěstí nedošlo, že na lodi žádné prkno nemáme).
Samozřejmě, že jsem se neminul, a pevnina na nás konečně probleskla, když jsme byli 18 námořních mil daleko. Radost z jejího spatření nejde popsat. A nezhatilo ji ani to, že se okamžitě opět schovala do mraků a 5 minut po tom, co jsme ji uviděli, se vítr otočil proti nám a zbytek trasy jsme museli doplout na motor.
Po dvou týdnech a 1 600 námořních mílích jsme konečně opět zakotvili u pevniny a věřím, že si své první dojmy budeme všichni pamatovat do konce života. Já osobně jsem se nemohl vynadívat na zeleň ostrova a měl jsem pocit, že jsem snad sytější zelenou nikdy neviděl. Alex byl pro změnu fascinován, že v dálce na pevnině vidí další lidi. Karlovi se udělalo špatně, protože se už nehoupeme, a Roman se bál, že se bez toho houpání nevyspí. A Maruška, ta prostě stále nevěřila, že jsme dopluli. Měla pocit, že spí a jen se jí to zdá. Všichni jsme se ale shodli na jednom: že jsme nikdy nežili víc a že jsme zažili něco výjimečného.
Plavbou jsme taky dokázali, jak moc se klima za poslední dekády změnilo. Azorská tlaková výše, která byla po staletí jedním z hlavních určujících prvků evropského podnebí, je čím dál více nestálá a dislokovaná mimo Azory, což s sebou nese nejen změny v převažujících směrech větru na moři, ale hlavně častější výskyt extrémního počasí nad pevninskou Evropou, čehož jsme byli – nejenom letos – svědky. Dalším faktem, na který chceme poukázat, je přítomnost velkého množství odpadků, které jsme cestou viděli. A nebavíme se zde o akumulaci odpadků v příbřežních vodách, ale o otevřeném oceánu, stovky mil od pevniny. Prakticky nebylo dne či hodiny, aniž bychom nějaký odpad v moři neviděli.
Po skončení expedice jsme s Maruškou a naší Midnight Blue na Azorech zůstali a pluli celé léto. Byla to pro nás vítaná odměna za několikaleté úsilí. Ostrovy jsou tak nádherné a rozmanité, že jsme i nakonec přehodnotili náš plán plout dále na jih na Kanáry a na ostrovech zůstáváme do léta 2025. Naším cílem je ukázat co nejvíce lidem během plaveb s námi nebo skrze naše sociální sítě krásu místní přírody. A udržitelným způsobem cestování, jakým plavba plachetnicí určitě je, motivovat ostatní k větší šetrnosti k životnímu prostředí. Budeme moc rádi, pokud se k nám přidáte.
Napněte s námi plachty směr nekonečný obzor. Žádný den nebude jako ten předchozí a po týdnu plném zážitků budete mít pocit, že jste s námi prožili měsíc. Objevujte s námi romantická kotviště, zaposlouchejte se do větru v lanoví, vykoupejte se v zátokách s tyrkysovou vodou a večer se nad sklenkou vína nechte unést vzpomínkami na dobrodružství života.
Díky 10-letým zkušenostem jsme schopni připravit zážitek pro každého bez rozdílu věku nebo zkušeností. Individuálně přistupujeme ke všem vašim přáním a možnostem, tak, že si výpravy a plavby s námi užijí jak úplní začátečníci tak i lidé se zkušenostmi. Jediný předpoklad je odhodlání zažít něco nového. Zařídit zbytek pak pro nás bude radostí.
Všechny výpravy, dovolené, plavby a jiné akce pro vás koncipujeme a organizujeme s maximálním ohledem na životní prostředí. Částí našich dobrodružství se stalo objevování způsobů jak cestovat způsobem, který přírodu zatěžuje co nejméně. Od používání čistě místních ingrediencí, přes využívání hromadných prostředků až po čištění pláží. Vše potřebné najdete na www.serenityexplorers.com
DISKUZE