Wild Atlantic Way: rodinný bikepacking deštivým Irskem

Zatímco kontinentální Evropa usychala v pětatřicetistupňových vedrech, my jsme šlapali realitou irského léta. Jako by se oceán a vzduch spikly a rozhodly se sloučit do jednoho vlhkého skupenství.

Tohle byl surový bikepacking zbavený instagramového pozlátka. Po letech, kdy k nám bylo počasí během prázdninových výprav shovívavé, jsme se tentokrát vrátili k původnímu významu slova expedice, jako k cestě s neznámým cílem, která prověří sílu těla i ducha. Cestě, na níž se nejeden pub proměnil ve vítaný azyl a pinta guinnesse z občerstvení v povzbuzující rituál.

Na západní okraj Evropy

V Irsku se Atlantik poprvé setkává s Evropou. Golfský proud se kolem něj stáčí k severu, vichřice a bouře se k němu valí přes tři tisíce mil otevřené vodní plochy. Na chráněném jižním pobřeží proto najdeme překvapivě příjemné pláže, ale na západním pobřeží se do vln odváží ponořit jen ti nejotužilejší plavci.

Do Irska jsme přijeli stylově, na kolech. Auto jsme odložili už Normandii a v Cherbourgu se nalodili na obří trajekt. Osmnáct hodin plavby do Rosslare jsme strávili sledováním širého moře s povznášejícím pocitem, že nám za zády nemizí jen Evropa, ale také všechny starosti běžného života.

Z přístavního mola jsme vyjeli po levé straně silnice. V týmu to vyvolávalo instinktivní paniku. První hodinu jsme se museli opravdu soustředit a neustále si připomínat: „Vlevo, držte se vlevo.“ Cyklista je ale natolik křehkou součástí provozu, že nám jízda vlevo brzy přišla jako úplná samozřejmost.

Irsko svou pravou tvář odhalovalo pomalu. K legendárnímu západnímu pobřeží jsme zamířili mírným obloukem vlídným vnitrozemím převážně úrodnou zemědělskou krajinou. Silnice lemovaly kamenné zídky zarostlé kapradinami a ostružiním, úzké cesty se vinuly mezi živými ploty a svěžími loukami zářícími až nereálně smaragdovou zelení. Krajinu zalévalo slunce, prostě červenec, jak má být.

Zdejší venkovské silnice jsou cyklistický sen. Uzounké, ale s tak řídkým provozem, že jsme často ujeli kilometry, aniž bychom potkali jediné auto. Navíc ty kamenné zídky vytvářely dokonalé závětří, takže slovo protivítr jsme mohli ze slovníku úplně vypustit.

Pochopitelně jsme nemohli minout věhlasné památky, jako je středověká katedrála v Kilkenny, mytický Rock of Cashel, kde svatý Patrik v 5. století křtil krále Munsteru, nebo mohutný hrad Cahir u řeky Suir. Ale co nás fascinovalo především, to byla krajina mezi těmito turisty zaplavenými místy – malebná mozaika políček rozdělených pradávnými kamennými zídkami či bíle omítnuté farmy osamělé pod modrou oblohou.

Pokračování v tištěném magazínu VENKU 2026.