K prázdninovým cestám prostě patří dobrodružství a objevování „bílých míst na mapě“. Každý rok se proto snažíme nechat za zády uspěchaný svět, mobily symbolicky přepneme do režimu letadlo a zamíříme do míst, která vábí nejen přírodními krásami, ale i hlubším historickým kontextem.
K prázdninovým cestám prostě patří dobrodružství a objevování „bílých míst na mapě“. Každý rok se proto snažíme nechat za zády uspěchaný svět, mobily symbolicky přepneme do režimu letadlo a zamíříme do míst, která vábí nejen přírodními krásami, ale i hlubším historickým kontextem.
Letos jsme díky naprosto nevyzpytatelnému přepínání barev na covidovém semaforu měnili plány do poslední chvíle, než padla definitivní volba na nejvýchodnější cíp bývalého Československa. Hranice se v tomto koutě světa v nedávné minulosti překreslovaly snadno jako čáry na mapě. V důsledku takových změn mnozí obyvatelé uvízli v Rusku, někteří v Polsku, jiní na Slovensku. Pohnuté osudy si můžeme jen domýšlet ze stručných textů na informačních tabulích u dřevěných kostelíků, památníků, v místech vysídlených obcí.
Na druhé straně ale dostává druhou šanci zdejší příroda. Rozsáhlé území na trojmezí Slovenska, Polska a Ukrajiny chrání tří národní parky. Na první pohled lákají k návštěvě poloniny Biesczad. Během prázdninové turistické sezóny jsou bohužel neodolatelným magnetem pro obyvatele jinak placatého Polska. To jsme pochopitelně zjistili až na místě, a o to víc nás překvapilo, že mimo tyto nepříjemně přetížené lokality je i uprostřed turistické sezóny možné zakusit pocit navracející se divočiny.
Na snímcích se snažím zachytit atmosféru vydařené biketour vedoucí ze Sniny přes hřeben Karpat k pramenům řeky San a obloukem přes Medzilaborce zase zpátky.
Tank, dělo nebo minimálně památník obětem první či druhé světové války zdobí úplně každou obec v těchto končinách.
Národní park Poloniny (SK) spolu s NP Biesczady (PL) a Užanským NP (UA) tvoří druhou největší biosférickou rezervaci v Evropě. Je to ohromné území bukových pralesů.
Vodotěsnost brašen Ortlieb jsme si vyzkoušeli hned první den, kdy jsme zažili dvě pořádné letní bouřky s přívalovými dešti. Naštěstí se vysídlené obci Ruské opět staví nové chatky a podařilo se nám pohotově najít úkryt před nejprudším lijákem.
Silnice se již 40 let neopravuje. Údolí bylo vysíleno v osmdesátých letech kvůli přehradě na pitnou vodu.
Stoupání do Ruského sedla po cestě, která kdysi byla významnou spojnicí Haliče a Uher.
Poslední kilometry do Ruského sedla tvoří, i když by se to na první pohled nemuselo zdát, unikátní úsek strategické komunikace, úmyslně ponechaný v původním stavu.
I když milujeme volné táboření, jsou večery, kdy je pevná střecha nad hlavou velikým bonusem. Naštěstí další liják již nepřišel, a tak jsme si užili i neplánovanou večeři na ohni.
Poloniny NP Bieszcady
Takových setkání tváří v tvář jelenovi člověk nezažije mnoho.
V červenci na horách začíná krátké intenzivní léto. I v nejvyšších polohách rozkvétají louky a nabízejí nádhernou podívanou spolu s hřebeny Karpat v pozadí.
Bukové pralesy kam oko dohlédne.
Zubr zde sice žije i ve volné přírodě, osobní setkání jsme si užili alespoň v oboře.
Impozantní zvíře budí respekt i když jenom stojí. A viděli jsme, jak se taková zdánlivě klidná síla umí bleskurychle a mrštně pohybovat, když si to situace vyžádá. K akci tento býk evidentně nemá nikdy daleko.
Konec světa se vším všudy. Nápis nelže. Tady končí silnice a dál se musí na kole, a nakonec už jen pěšky.
Východ slunce na horním toku řeky San.
Tyto louky nikdo nekosil už desítky let.
Kilometry panelových cest jsou reliktem z dob budování socialismu a kolchozního zemědělství. Dnes dobře poslouží pohraničním hlídkám patrolujícím na hranicích Schengenu stejně jako cyklistům. Je to však jízda poněkud u k o d r c a n á.
Ještě na konci druhé světové války byl kostelík na území Polska. Dnes se za řeku tvořící státní hranici jen tak na vejlet nesmí.
Hmotnost zavazadel při našich cyklotour redukujeme na minimum i tím, že nevozíme stan, ale jen tento přístřešek. Zde jsme na luxusním tábořišti v Tarnavě Nižne.
Památník u pramene řeky San na polsko-ukrajinské hranici. Kola jsme nechali na posledním možném místě 10 km odtud. Budou tam až se vrátíme?
Návrat na hlavní silnici alternativní trasou, po které jezdí obvykle jen výletníci na koních.
Dřevěné kostelíky jsou dalším fascinujícím fenoménem tohoto regionu. Některé jsou i seznamu památek UNESCO, všechny však připomínají úplně jiné časy, lidi a osudy, než si umíme vůbec představit. Je skvělé, že právě u těchto památek jsou umístěny tabule, které kontext alespoň stručně vysvětlují.
Děti byly v interiéru takové stavby úplně poprvé. Vůně kadidla a nezvyklé ticho působí mocným kouzlem.
Níže po proudu řeka San protéká NPR Krive, která v těchto místech začíná hlavně na druhém břehu.
Máme štěstí, že letos je mimořádně deštivý rok a řeka vyplňuje celé koryto.
Nocování ve volné přírodě na území obývané početnými medvědy, vlky a zubry s sebou nese pořádný prvek nejistoty. Snad je oheň srozumitelným znamením, že tuto noc patří mýtina nám, jak si aspoň myslíme.
Budíček v 5 hodin ráno se vyplatil.
Prakticky všechny lesní cesty jsou opatřeny nepřehlédnutelným upozorněním, že setkání s medvědem zde vůbec není vzácností. Nám se jej ale vidět nepovedlo.
Údolí řeky Oslawy je vyhlášené celou sérií brodů.
Poláci jsou prostě připraveni na piknik se zázemím i na tom nejzapadlejším místě. Člověk nemusí řešit vůbec žádné dilema týkající se rozdělávání ohňů v přírodě. To jsme dosud nezažili nikde s výjimkou Kanárských ostrovů (kde bych to také rozhodně nečekal).
Brody na Oslawě jsou perfektně vyřešeny panely na dně. Sjízdnost zaručena, ale občas to proklatě klouže!
Vracíme se na Slovensko. Ještě, než se přehoupneme přes Laborecké sedlo, vychutnáváme si tento kostelík.
Muzeum moderního umění není žádný fake. Taková expozice by mohla být klidně ve Vídni nebo jinde v západní Evropě a byla by to pecka. Zde je to naprosté sci-fi. Jeďte do Medzilaborců!
Medzilaborce jsou okresním městem i když mají jen 6000 obyvatel. Navíc zde mnohdy není vůbec poznat, ve kterém roce právě jsme.
Silnice Medzilaborce – Snina nabízí kolorit východního Slovenska ve vší parádě vč. romské osady ????
Tuto autobusovou zastávku dělí dlouhé kilometry od nejbližší obce. Stojí však na hlavní silnici, a ne každý autobus do slepé odbočky zajíždí. I jednoduchá plechová bouda z dávných socialistických časů je tedy požehnáním. V takových jsme na našich vandrech kdysi i spali. Vzpomínky ožívají.
PR Hostovické lúky je posledním kouskem přírody takového významu na naší cestě. Už jen dojet do Sniny a vydat se na zpáteční cestu domů.
DISKUZE