ALPS DIVIDE 2024: Dohoda s ráfkem aneb další zářez do historie bikepackingu
Právě čteš úryvky kapitol z mé rozpracované knihy o Alps Divide. A jak název napovídá, byl jsem poctěn možností uzavřít neobyčejnou dohodu. Jakou? Čti dál a vše se dozvíš.
Kyrgyzstán je hornatá země ve střední Asii s průměrnou nadmořskou výškou nad 2.900 m n. m., celý závod se tedy odehrává ve velké nadmořské výšce, přičemž nejvyšším bodem je Taš-Rabat s nadmořskou výškou 4.180 m n. m. Celková průměrná výška závodu se přehoupla přes 3.000 m n. m. Asi od poloviny závodu jsem v podstatě neklesl pod výšku 3.000 m n. m. Nejen vysoká nadmořská výška, ale i časté střídání teplot, kdy jsem zažíval teploty od -12 °C až po +35 °C během jednoho dne, činí ze Silk Road Mountain Race jednu z největších výzev, která se dá ve světě bikepackingových závodů jet.
Celková délka závodu činila 1.850 km a počet nastoupaných výškových metrů činil více než 40.000 metrů. Časový limit na dojetí do cíle byl 15 dní. Průjezd vedl přes 3 průjezdní body, tzv. checkpointy, které podléhaly systému „Cut-off“ – pokud závodník nestihne projet checkpointem do určitého času od startu závodu, bude vyřazen z oficiální klasifikace. Takový závodník může pokračovat dál bez nároku na celkové umístění. Čas jednotlivých checkpointů byl pro všechny závodníky stejný, protože se startovalo ve stejný čas, tj. hromadným startem.
Trasa se musí 100% dodržet, není značená, existuje pouze v elektronické podobě, a pokud z nějakého důvodu závodník trasu opustí (nákup zásob, servis, zabloudí apod.), musí se vrátit do bodu, kde ji opustil, a poté pokračovat dále po trase. Každý závodník musí mít GPS Spot – oranžová krabička, která nepřetržitě vysílá polohu závodníka na on-line server a zároveň kontroluje splnění podmínek v rámci trasy.
Tento závod má ale i některá svá specifická pravidla: závodníci nesmí jet v „háku“. Toto se nedá kontrolovat ani podle GPS Spotů, je to pouze na závodnících a nutno říct, že jej všichni dodržují; závodník nesmí požádat o pomoc jiného závodníka (pokud nejde o ohrožení života), jinak hrozí diskvalifikace; pokud závodníci jedou pospolu delší časový úsek (několik dní) nebo spí na stejném místě vícekrát za sebou, jsou automaticky překvalifikováni do kategorie párů.
Předchozí dva ročníky vždy startovaly a končily v Bishkeku, hlavním městě Kyrgyzstánu. Letos je to jinak, na start nás odvezou autobusy cca 350 km do vesničky Talas, kde je start plánován na 22.00 hodin. Bishkek je moderní město, připomínající evropské metropole. Je tu vše, od velkých obchodních domů až po kina a hotely. Je tu také jediný cykloservis v zemi. Není úplně skvěle vybaven, ale jeden z kluků, kteří tam pracují, rozumí anglicky, jinak se všude mluví rusky, na jihu země už jen kyrgyzsky nebo čínsky.
V pátek 13. srpna 2021 dopoledne, po předstartovním meetingu závodníků, mám dvě hodiny čas, než se poskládáme do připravených mikrobusů a vyrazíme směr start. Kola se mezitím musí přistavit k návěsu tahače, který je poveze odděleně od jezdců na místo startu. Při cestě k návěsu slyším od zadního kola divný zvuk, kontroluji zadní kolo a zjišťuji, že mám prasklý drát. Trošku panika, ale nakonec beru taxíka a jedu přes celé město do zmiňovaného cykloservisu, kde mi ochotně drát vymění a nafouknou kompresorem moji bezdušovou pneu. Po této zkušenosti mě můj kamarád a parťák uklidňuje, že tímhle jsem si všechnu smůlu vybral dopředu a další technické problémy už mě nečekají. Bohužel se tentokrát pletl.
Cesta na start, která měla trvat asi 5 hodin, nakonec trvá hodin 8. Dorážíme do místa startu kolem 22.30. Naše kola jsou však daleko za námi a s nimi i všechna výbava, která je zabalená na kolech. V místě startu je pod nulou a většina závodníků absolvovala cestu v mikrobusu pouze v krátkém dresu, protože v Bishkeku bylo kolem +30 °C, když jsme odjížděli.
Po dvou hodinách polospánku na zahradě restaurace organizátor nachází „ubytovnu“, kam nás po půlnoci uchyluje. Beru zavděk odpornou předložkou ze „sprchy“ (neomítnutá místnost s hadicí vyčnívající ze stěny) a přikrývám se jí. Za další 2 hodiny přijde budíček a organizátor hlásí, že kola jsou tu a za 30 minut se startuje. Totálně rozbitý sedám na kolo a kolem 4.30 v sobotu 14. srpna vyrážíme.
Start proběhl ve výšce cca 1.400 m n. m., za 60 kilometrů jsme na prvním vrcholu dne, který je ve 3.400 metrech. Brutální zkouška těla, kdy jsem se pořádně nevyspal, ale i psychiky z nervozity. Bez větší aklimatizace a asi i po spánkovém deficitu opouští moje snídaně těsně pod vrcholem žaludek a já se těším, až klesneme trošku níže.
Přichází první sjezd, hodně rozbitý, velké kameny, neupravené brody... Po pár kilometrech sjezdu padám a fatálně si při pádu proříznu zadní pneumatiku. Všechno mlíko vyteklo a na mě zírá obrovská díra. „Tak, to jsem dojezdil,“ jsou moje první slova. Zašívám plášť režnou nití, podlepuji kusem starého pláště a nasazuji první duši. Uvidíme, co bude dál. V sedle mám dost času přemýšlet, jak tuhle situaci vyřeším.
Zbytek dne probíhá celkem pohodově, trasa se vlní nahoru dolů. Často padáme až pod dva tisíce nad mořem, abychom vzápětí vystoupali opět nad tři tisíce. Není problém s vodou, všude jsou čisté řeky. Vodu prvních pár dní poctivě filtruji, poté jsem na to rezignoval, a když nebyl poblíž dobytek a voda tekla silným proudem, pil jsem vodu bez filtrace... Celou dobu úplně bez problémů.
Výhledy jsou dechberoucí, krajina snad až kýčovitě krásná. Nejsou to ale Alpy někde v Rakousku, z hor čiší majestátnost a mám k nim velký respekt. Dalším faktorem je velké odloučení od civilizace.
Pole závodníků se okamžitě roztrhalo a já se až do konce závodu budu potkávat s asi pěti stejnými souputníky. Záměrně neříkám soupeři, byť jedeme docela ostré tempo a každý máme trošku jinou strategii. Jsme spíše přátelé, i přes pravidlo o neposkytování pomoci soupeři bychom si určitě byli ochotni pomoci. Prvních 10–15 borců většinou minimálně spí a opravdu závodí.
Druhý den se pokouším o překonání tří po sobě jdoucích pasů, z nichž nejnižší má přes 3.500 m a nejvyšší skoro 3.900 m, mezi nimi jsou vždy údolí, která padají do cca 2.000. Byť se nedá ve sjezdech moc odpočívat, cesty jsou hodně kamenité a rozbité, tak mi nevadí stoupat pořád dokola.
Nestíhám přejet poslední hřeben, před posledním stoupáním přichází hustá sněhová bouře a mě se v noci do skoro čtyř tisíc fakt nechce. Stavím stan pod patou posledního pasu, kousek od řeky. Lezu do spacáku a jsem rád za nepromokavý tarp, který mě chrání před sněhem a větrem. Bez stanu se tenhle závod podle mě nedá jet, pokud tedy plánujete spát. Pokud ne, je to zbytečná zátěž.
Do rána napadlo asi 10 cm čerstvého sněhu, ale vypadá to na další hezký den, teda alespoň dopoledne. Časem jsem vypozoroval, že přibližně kolem 15. hodiny se z hor stáhnou mraky a většinou přijde déšť nebo sníh, tak je to skoro každý den. Ve výšce nad tři tisíce se není čemu divit.
Podle teploměru jsem zažil nejmrazivější noc, bylo -12 °C. Balím se co nejrychleji, posnídám při jízdě/tlačení kola. Moc se neoblékám, i když je teplota lehce pod nulou, svítí sluníčko a já se nechci za žádnou cenu zpotit. Při sjezdu dolů by to mohla být zásadní chyba. Kousek pod vrcholem beru zavděk péřovou bundou, která je, mimochodem, taky důležitým kusem vybavení na tento závod. Tlačím kolo a z nedaleké jurty na kopci ke mně míří místní děti.
Nepředstavujte si špinavé domorodé děti z Pákistánu s nudlí u nosu, tady jsou děti upravené a hrozně milé, pro ně to musí být velký zážitek potkat lidi z tolika koutů světa... Moc nechápou, co tady děláme s kolem, občas se tomu divím i já. Holčička mi podává vodu v kastrůlku, kterou mi přinesli. V tu chvíli mám skoro na krajíčku, děkuji jim, dávám jim ze svých bohatých zásob tyčinek Snickers a pak si všimnu, co mají na sobě. Malá, asi 5-letá holčička u mě stojí v krátkém rukávu, kraťasech a žabkách bez ponožek. Já mám co dělat, abych se neklepal v péřové bundě. Pocit zimy je prostě individuální záležitost....
Dny probíhají vesměs stejně, mám tuhle rutinu rád, vlastně se na ni od startu těším. Ráno vstávám ve 4.30, po páté jsem na kole, jedu celý den s minimem přestávek a většinou končím po desáté večer. Vhodné místo na spaní se tu hledá celkem snadno, je tu spousta volného prostoru, žádné ploty, lidé ani nebezpečná zvířata. Vody je tu dost a kamenů, za kterými se dá postavit stan, taky. Ze začátku se snažím spát v co nejmenší nadmořské výšce, ale pak už stejně nemám moc na výběr a spím skoro vždy přes 3.000 m n. m.
Pomalu se blížím k místu prvního checkpointu – městečku Kochkor, které leží na středozápadě Kyrgyzstánu. Je to asi 550. kilometr závodu. Během předchozích 4 dnů cesty jsem usilovně přemýšlel, jak vyřešit problém s říznutým pláštěm. Nakonec mi zbyla jediná možnost: dostat se nějak do Bishkeku, do jediného bajkshopu v zemi, a tam zkusit koupit vhodný 29“ plášť.
Podařilo se mi do obchodu dovolat, ale bohužel se v celém Kyrgyzstánu nedá koupit bezdušový plášť. Jediná možnost je koupit normální plášť a pořádnou zásobu duší. Říznutý plášť, na kterém jedu v podstatě od startu, vydrží sotva do prvního checkpointu, takže moc na výběr nemám.
Dopoledne přijíždím do checkpointu a sháním taxík, který mě odveze do Bishkeku a zpět. Nakonec vyrážím asi 50 let starou Audi A80 na půldenní výlet do Bishkeku. V checkpointu na sebe chci nechat kontakt, kdyby někdo z ostatních závodníků taky něco chtěl v cykloshopu. To mi okamžitě zakazuje jedna z organizátorek s tím, že je to proti pravidlům, a pokud by mé nabídky někdo ze závodníků využil, vyloučí mě i jeho. Taková blbost.
Po hodinách kodrcání po hliněných cestách severního Kyrgyzstánu přijíždíme do cykloobchodu. Tam na mě čeká překvapení, vedoucí obchodu a velký srdcař si dal tu práci a v Kazachstánu sehnal pravděpodobně poslední 29“ bezdušový plášť ve střední Asii, takže k mé velké radosti mám zase bezdušák. Po 30 minutách sedám znova do auta a valíme zpátky do checkpointu a do závodu.
Do checkpointu dorazím až v podvečer, nasazuji opravené zadní kolo a vyrážím dál po trase. Teď je to asi 40 km po asfaltové silnici, což by za normálních okolností byla po rozbitých cestách příjemná změna, ale v Kyrgyzstánu nejsou absolutně zvyklí na cyklisty. Další problém je, že jsou to příšerní řidiči, takže se z pohodové cesty za soumraku stává tak trošku boj o život. Před průjezdem každého auta raději slézám z kola a lezu skoro až do příkopu, abych minimalizoval možnost, že mě auto srazí.
Po tomto úseku přijíždím na vyhlášené parkoviště a zastávku šoférů náklaďáků. Je tu několik stánků, které stojí vyrovnány u cesty, nabízejí smažené a uzené ryby. Cpu do sebe 3 ryby jen tak ve stoje a další pořádnou zásobu kupuji na cestu. Čeká mě totiž nejdelší úsek v závodě bez možnosti dokoupit si zásoby. Více než 320 kiláků absolutně bez civilizace. Už za tmy vyrážím vstříc odlehlé krajině, hledat místo vhodné na bivak.
Další 2 dny se pohybuji směrem k jednomu z nejvyšších bodů na trase – Arabel Pass (4.000 m n. m.). Cesta vede nádherným údolím podél řeky. Údolí se táhne více než 80 km a scenérie jsou naprosto úchvatné. Po zdolání sedla nás čeká 50kilometrový sjezd do údolí, po těžební cestě. Jediný problém je, že pokud se cesta jenom trochu rozmáčí, stane se z odpočinkového sjezdu pekelná pouť rozbahněnou cestou v konzistenci burákového másla. V přechozím ročníku se stalo, že někteří závodníci nosili kola více než 20 kilometrů z kopce, protože nešlo kolo ani vést – pneumatiky se totálně obalily bahnem.
Tenhle problém se mě naštěstí netýká, protože přede mnou je modrá obloha, téměř bez mráčku. Když jsem pár kilometrů pod vrcholem, otáčím se a zjišťuji, že se údolím žene šílená sněhová bouře. S vypětím všech sil tlačím kolo do kopce, pálí mě stehna i plíce, chci být ve sjezdu dřív, než z něho sníh udělá blátivou past. Nakonec se mi to daří, sněžení na druhé straně vrcholu trošku ustává a já po vlhké cestě sjíždím dolů do údolí. Na konci klesání je zvláštní socha Jurije Gagarina, u které potkávám první lidi po dvou dnech.
Po obřím nákupu potravin ve vesničce Tamga na břehu jezera Issyk-Kul ještě zkouším pokořit poslední kopec, který stojí mezi mnou a městem Naryn. Jediným místem na trase s možností najíst se teplého jídla a získat nocleh pod střechou. Výstup na Tosor Pass ve výšce téměř čtyř tisíc metrů však vzdávám těsně pod vrcholem. Jsem v sedle už 16 hodin, začíná se stmívat, pekelně rychle klesá teplota pod bod mrazu a začíná sněžit. V téhle situaci se sám sebe ptám, kde asi tak postavím na prudkém svahu stan? V té zimě a dost prošitý si v hlavě maluji alespoň přístřešek pro dobytek.
Usměje se na mě štěstí. Kousek před sebou vidím malou jurtu a u ní dva pasáčky na koních, může jim být tak 16 let. S prosebným výrazem se jich ptám, jestli můžu přenocovat uvnitř. Přátelsky, jako ostatně všichni v celém Kyrgyzstánu, mě zvou dovnitř na čaj (čaj se kyrgyzsky řekne taky „čaj“). Uvnitř už se nachází další kolega ze závodu – totálně zničený francouzský jezdec. Vzájemně se obejmeme jako staří kamarádi a snažíme se rozmlouvat mezi se sebou i s našimi hostiteli. Klukům dáváme pár stovek somů (místní měna – kyrgyzský som; 1 Kč = 4 SOM) a ti nám za to servírují jejich sýry, máslo, neuvěřitelně dobrý džem a chleba, co dneska upekli. Futrujeme se s Francouzem jako diví, kluci moc nechápou. Stejně jako nechápou, když jim oznámím, že vyrážím ve 4 ráno.
Další den dorážím úspěšně do Narynu, doslova vyžírám místní restauraci. První teplé jídlo po týdnu. Beru taky hostinský pokoj, kde se po týdnu sprchuji teplou vodou. Neuvěřitelná slast. Jinak hygienu dodržuji každý den, a když to jde, koupu se i 2x denně v horských řekách. Voda je ledová, ale po takové očistě se zase cítím jako člověk. Většina ostatních kluků se nekoupe, je to pro ně asi moc studené. Mou výhodou byla příprava otužováním se v ledové řece rok před startem. Zvykl jsem si lépe zvládat zimu a nebát se studené vody.
Z Narynu se trasa opět zvedá do hor, míříme do druhého checkpointu a k čínské hranici. Další checkpoint je asi 150 km daleko, což není vzdálenost, která by se nedala na bajku za den ujet. Celý den mě ale trápí silný protivítr a v posledním úseku i sněžení, jako každý den. Druhý checkpoint je umístěn u ledovcového jezera, které je „turistickou atrakcí“. Bydlí kolem něj pár místních, kteří poskytují své jurtové kempy pro cestovatele, kteří chtějí u jezera strávit noc. Organizátor pronajal celý jeden jurtový kemp, kde dostávám teplé jídlo a možnost přespat v jurtě. Že je venku kosa jako prase, sněží a jsme ve 3.500 nad mořem, už ani nevnímám. Jsem strašně vděčný za teplé jídlo a možnost promluvit si s někým, kdo mi rozumí a chápe, co prožívám.
Další den začíná odjezdem ještě za tmy. Vím, že mě čeká ostré tlačení kola do dvoukilometrového kopce, který končí na Old Soviet Road – staré cestě používané sovětskou armádou. Všude se válí kusy ostnatého drátu, dávám si velký pozor, abych na něj nenajel. Kusy, které uvidím, odhazuji mimo trasu.
Následuje celkem nezáživná cesta, lehce se vlnící pustinou, která má vést na nejvyšší bod na trase – Taš-Rabat s výškou 4.180 metrů nad mořem. Asi třicet kilometrů před stoupáním na Taš-Rabat trasa závodu uhýbá z prašné cesty do písčité pampy, kde není ani náznak nějaké cestičky. Trasér si s tím hlavu moc nelámal, prostě nakreslil nejpřímější cestu k úpatí hory.
Jedu tedy volným terénem a občas si zanadávám. Vtom se mi zablokují kliky a já nemůžu dál šlapat. Slézám z kola a s hrůzou zjišťuji, že mám něco s kazetou. Lítá ze strany na stranu. Nevím, jestli je prasklý ořech, nebo se jen povolila. Tisícihran na utažení kazety s sebou nevozím, zkouším to utáhnout nářadím, co mám, ale bez úspěchu. V tu chvíli si uvědomuji, že jsem asi finálně „dojel“. Ještě zoufale zkouším něco vymyslet, ale jsem v té pustině úplně sám.
Půl dne mezera přede mnou a půl dne za mnou. Jako na většině míst v Kyrgyzstánu tu není signál. Jsem na to sám, je to jeden z nejhorších zážitků, co se mi na mých výpravách stal. Jsem strašně naštvaný a hrozně smutný. Nezadržuji emoce a brečím, vzteky řvu a stěžuji si horám na nepřízeň osudu. Nakonec se rozhoduji, že se nebudu vracet do checkpointu a dotlačím kolo po trase přes Taš-Rabat do jurtového kempu, který má být na druhé straně hory.
20 kilometrů tlačím kolo pouští a v hlavě už jsem se smířil s prohrou, tedy s tím, že nedokončím. Střídavě je mi do breku nebo do křiku. Přímo pod patou hory sedí skupinka lidí, ani si nevšimnu, že mají kola. Doslova sebou praštím na zem a zase je mi do breku. Hned mě obklopí a ptají se, co se mi stalo. O závodu ví, už pár lidí ze závodu potkali. Jsou to Rusové, kteří cestují Kyrgyzstánem na kole a prostě se přijeli podívat k hoře Taš-Rabat, kterou neplánují přejet. Když jim vysvětlím, co se stalo, ještě demonstrativně zahýbu kazetou. Z jejich středu vyjde chlapík, jen se na to koukne a řekne: „Davaj!“ Sundá mi kolo, vytáhne svůj vak s nářadím, během chvíle mi tisícihranem utáhne kazetu a já můžu pokračovat. „Nevěřte na zázraky, spoléhejte na ně.“
Špatně se mi vyjadřují pocity toho momentu, zase se mi chce brečet. Nabízím jim alespoň slivovici, moji tajnou zbraň, kterou s sebou vozím jako dezinfekci (pouze pro vnitřní použití). Jen se zasmějí a ukazují mi svoje zásoby vodky, prý mi rádi doplní moji lahvičku.
Taš-Rabat vybíhám, ani nevím jak. Pro hodně lidí ze závodu to byl nejtěžší úsek, já si ho moc nepamatuji, přirovnal bych to k nejkrkolomnějším výstupům na Loudání. Pak následuje opatrný sestup kamenitého pole z vrcholu a ještě další 2 hodiny tlačení kola z kopce, ve tmě, po nesjízdných trailech nebo řekou. Před půlnocí se konečně dostávám do jurtového kempu, kde mi hodná stařenka umožňuje vstup do jurty. Kupuji od ní pivo, kolu a chleba. Totálně mimo upadám do kómatu.
Následující den vyrážím opět za svítání dál. Cestou potkávám fotografa závodu a jeho řidiče, kterého znám z jiného závodu v Maroku. Dělá tu dobrovolníka. Celý svůj příběh s kazetou jim sypu z rukávu, okamžitě mě objímají a já mám zase na krajíčku. I kvůli emocím tyhle závody jezdím, je to moje součást, stejně jako chuť dokončit, co jsem začal.
Po sjezdu se dostávám do vesničky, kde si doplňuji zásoby, po x dnech mám mobilní signál, a tak volám domů. Ujedu asi ještě 50 kilometrů, ten den mám odjeto asi 150 km, ještě je světlo, ale mě už se dál nechce. Začíná na mě doléhat únava z předchozích těžkých dnů a psychického vypětí, nejen ze včerejška. Proto, když přijíždím do osady, ptám se místních na nocleh, jeden z místních mě za mírný poplatek bere k sobě domů. Tam s celou jeho rodinou sdílím večeři i místnost, kde spíme všichni dohromady. Jsou tam 4 generace a všichni si spolu povídají. Je to pro mě stejně silný zážitek jako předchozí dny v horách. Lidé v Kyrgyzstánu nejsou bohatí penězi, ale jsou soběstační, a hlavně mají svoji rodinu, tu nejvyšší hodnotu.
Další den se dostávám do nejméně obydlené části Kyrgyzstánu, k čínským hranicím, kam se na část území dá dostat jen se speciálním povolením, které nám pořadatel zajistil. Projíždím improvizovanou hranici s žiletkovým drátem, kulometnou stanicí a dvěma čínskými vojáky, kteří kontrolují můj pas. Jde z nich strach. Organizátor nám kladl na srdce, že na tomto Čínou kontrolovaném území nesmíme fotit, ani natáčet videa. Netroufám si to. Nakonec se oba vojáci usmějí a asi mi přejí šťastnou cestu, mluví ovšem jen čínsky.
V této části země potkávám jen minimum lidí, když někoho potkám, mluví jen kyrgyzsky, ani ruština už tu nefunguje. Vždy mě zvou dovnitř do jurty na čaj, s díky odmítám a beru si od nich alespoň vodu.
Pomalu se blížím k poslednímu checkpointu na trase. Je opět umístěn na břehu jezera Issyk-Kul, jen na jiné straně. Než dorazím do checkpointu, zastihne mě pořádná bouřka a začíná foukat silný protivítr. V jurtě se potkávám s dalším Čechem v závodě – Martinem Písačkou. Je to super moment, kdy si můžu v rodném jazyce pokecat s kamarádem ze závodu. Oběma se nám nechce z vyhřáté jurty ven do sněžení a větru, ale nemůžeme ztrácet čas. Tak po horkém čaji a polévce vyrážíme skoro současně z checkpointu. Celý zbytek dne jedeme spolu, je to příjemná a vítaná změna. Nakonec dorážíme za tmy k malému bistru u silnice, kde si dáváme několik porcí uzených ryb a kam doráží po pár hodinách další závodník, Tim z Anglie. Martin chce ještě pár hodin jet, já s Timem se dohodneme, že najdeme společný bivak kousek od místa, kde jsme.
Budím se před pátou ráno, už bez budíku, rutina s balením, nacpu do sebe rybu ze včerejška, tyčinku Snickers, zapiji to ledovou vodou a vyrážím vstříc dalšímu dnu. Vím, že mě dnes čeká výstup na horu Kegety. O výstupu jsem slyšel od účastníků předchozích ročníků, i když ti horu zdolávali v opačném směru. Je to tlačení do prudkého kamenitého svahu, asi 400 výškových metrů. Po zdolání mě čeká odměna v podobě dlouhého sjezdu do údolí.
Když přijíždím k úpatí Kegety, mám krizi. Vůbec mi to nejede, nemůžu se přemluvit sedět v sedle, takže mi vlastně pár hodin tlačení přijde vhod. Je to zase jiný pohyb a já se snad mezitím dostanu z krize. Zdolat 1.200 výškových metrů rozdílu tlačením do prudkého kamenitého srázu mi zabere asi 5 hodin. Po zdolání mě čeká opravdu hezký sjezd, který je ale místy hodně kamenitý a prudký, a já odvařím svoje poslední brzdové destičky.
Po sjezdu následuje série vesniček. V jedné z nich si v obchodě dávám delší pauzu, pořád do sebe něco cpu. Z místních sladkostí už je mi blbě, ale cukry se neodmítají. Jsem hodně fyzicky unaven. Původní plán byl dorazit do cíle zítra večer. Od Tima, který za mnou dojíždí k obchodu, se dozvídám, že podle kluků, co už jsou v cíli, je poslední úsek 30km stoupání a nekonečné tlačení do kopce a z kopce. Prý to zabere asi 8 hodin. S touto informací a mou únavou přehodnocuji strategii a rozvolňuji si plán na příští dny. Zítra plánuji dojet k onomu finálnímu stoupání, ideálně dojít do půlky, někde zabivakovat a další den dopoledne dorazit do cíle. Ještě kousek popojedu, nacházím hezké místo na spaní, oproti předchozím dnům je docela teplo, ani nestavím stan. Poprvé od startu si nenařizuji budík a spím až do svítání.
Trasa nás zavedla do fungujícího zlatého dolu, který patří čínské vládě a vstup hlídají čínští vojáci. Na bráně o nás ví, opět nám byl vyřízen organizátorem vstup. Musím počkat, až se uvolní cesta, na níž se právě nachází těžká technika. Mezitím mě hostí čínští vojáci ve strážní budově kolou a cookies. Neuvěřitelný zážitek.
Po asi sedmi hodinách dorážím konečně ke zmiňovanému finálnímu stoupání. Nejprve se mi nedaří nalézt cestičku. Vede zarostlými keři a stoupá přímo korytem řeky. Poprvé v závodě si na brody nesundávám tretry a kolo smýkám přes kluzké šutry. On to vlastně není ani brod, prostě trasa vede řekou.
Opravdu se to nedá jet, ani když trasa vede trošku z kopce, je to moc velký risk. Kolo tlačím dalších 6 hodin, už se začíná smrákat. Dochází mi voda a kousek rovného místa na postavení stanu bude asi taky problém. Po chvilce se mi přes cestu přeplazí černý had a já si říkám, že dneska si podlážku stanu musím pořádně utěsnit. Nakonec narazím na potok, piji přímo z něj a kousek od něj už za úplné tmy stavím stan. Jím skoro zmrzlý šašlik, co si vezu z poslední vesničky, a fakt se těším do spacáku a do cíle. Když už jsem ve spacáku, přiblíží se do mojí blízkosti liška a začne štěkat. Chvíli ji poslouchám a pak ji pár sprostými výrazy „poprosím“, aby si šla taky lehnout. Kupodivu jsem to nemusel ani opakovat a liška zmlkla.
Ráno opět vstávám před svítáním. Vědomí, že balím svoje věci naposledy, naposledy lezu do bezdomoveckého hábitu, který smrdí fakt fest, mi vykouzlí – i přes velkou zimu – úsměv na rtech. Dalších 5 hodin dál tlačím kolo a v hlavě si už pomalu rekapituluji průběh závodu.
Nakonec se ocitám na vrcholu posledního kopce. Zabralo mi to 8 a půl hodiny čistého času tlačení, a to jsem se moc neflákal. Teď mě čeká posledních 60 kilometrů do cíle, většinou z kopce. Je to všechno sjízdné, ale hodně rozbité. Celou dobu jsem šetřil zadní plášť, kterým jsem si nebyl moc jistý, teď už jsem to přestal řešit a jedu hranu.
Úplně poslední úsek tvoří 20 kilometrů asfaltu, těšně před ním mi jede naproti další z Čechů v závodě – Luboš. Luboš už je 4 dny v cíli, dojel na pátém místě celkově. Veze mi jablka a sladkosti, asi to není úplně v souladu s pravidly, ale takové kamarádské gesto se přece neodmítá. Opět jsem dojatý. To je další věc, kterou na těchto závodech oceňuji. To kamarádství a nezištnost mezi jezdci. Ne mezi všemi, ale většina to tak, díkybohu, má.
Posledních 20 kilometrů jedem s Lubošem vedle sebe, sdělujeme si zážitky z cesty. Mám sice trošku strach z místních řidičů, ale je jasný den, tak snad bude vše v pohodě. V cílovém městě Balykchy se Luboš odpojuje a nechává mě vychutnat si příjezd do cíle o samotě. V cíli je živo, čeká tam na mě organizátor závodu Nelson Trees, Tim a další závodníci. Dávám si zasloužená piva a x porcí jídla.
Silk Road Mountain Race je pro mě jeden z nejsilnějších zážitků, který jsem ve svém bikepackerském životě měl tu čest poznat. Kyrgyzstán je nádherná země, plná milých lidí. Je to ovšem také země, která je drsná a nesmlouvavá. Vládne tu nevyzpytatelné počasí. To vše ve velké nadmořské výšce.
Samotný závod je opravdu těžký, vypovídá o tom i to, že do cíle dorazilo 43 závodníků ze 102 startujících. Já jsem byl klasifikován na 26. místě v kategorii jednotlivců. Trasa byla zvolena celkem uvážlivě, je tam pár „naschválů“, ale kdyby Nelson chtěl, mohlo být ještě hůře. Závod určitě doporučuji, ale není pro každého. Je potřeba mít zkušenosti se zahraničními závody, znát své tělo a mysl, a tak trošku tušit, co můžete v Kyrgyzstánu čekat.
Nakonec bych chtěl poděkovat mé ženě, která mě po celou dobu závodu podporovala, a snášela taky moje blbé nálady a nervozitu před závodem. Stejně tak děkuji parťákovi Jirkovi, který mě naučil spoustu věcí o kole, životě i o mně samotném. Bez obou těchto lidí bych si do Kyrgyzstánu jet netroufl.
DISKUZE